Rozhodnutí Nejvyššího soudu z července 2013, které vyňalo z trestního stíhání poslance Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksu, vyvolalo velmi rozhořčené reakce obou stran.

Poslanci se radovali a s nimi někteří politici stejně jako někteří novináři, kteří se postavili proti údajné posedlosti státních zástupců kriminalizovat politické dohody, a naopak s rozhodnutím senátu nesouhlasila ani předsedkyně tohoto soudu Iva Brožová a značná část odborné veřejnosti. Ti byli proti kvůli klientelistickým vazbám, neprokázanému zdroji majetku jmenovaných poslanců a okolnosti, že poslanecký mandát se může stát obchodovatelnou komoditou.

A to, že se nakonec ministerstvo spravedlnosti původně stíhaným poslancům omluvilo za trestní stíhání a vazbu, proměnilo celou kauzu ve směšné divadlo, i když ve skutečnosti odškodnění bylo pro poslance nepatrné, většina peněz k tomu vyhražených šla na palmare advokátů, kteří je hájili.

Rozhořčení zvláště ústavních právníků vyplývalo hlavně z toho, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu interpretována indemnita, která se podle naší ústavy má vztahovat na projevy učiněné v Poslanecké sněmovně, za něž není možné poslance trestně stíhat, byla vyložena velmi široce.

Takový výklad byl překvapivý hlavně proto, že v západní Evropě, ke které jsme se po roce 1989 opět připojili, například anglosaské země trestněprávní imunitu v tomto pojetí vůbec neznají, a jak připomněl profesor právní filozofie Jiří Přibáň, i ve francouzském pojetí poslanecké imunity, které je velmi široké a často i zneužívané zkorumpovanými politiky, se imunita konstruuje ve vztahu k poslaneckým povinnostem, a ne privilegiím.

Proto nález Ústavního soudu z 24. června 2015, který se k výkladu materiální imunity, tzv. indemnity, vrátil v kauze poslance Chaloupky z hnutí Úsvit, ji na rozdíl od senátu Nejvyššího soudu v kauze tzv. poslaneckých trafik interpretoval výrazně restriktivně. Podle soudu se beztrestnost poslanců týká jen jejich projevů k ostatním zákonodárcům a nevztahuje se na uzavření smlouvy, nabídnutí nebo přijetí úplatku či vzdání se mandátu.

Tento nález je tak mimořádně důležitý stejně jako stíhání některých advokátů kvůli údajné spoluúčasti na trestních činech hlavně proto, že by podobné nálezy a rozsudky měly vést k přesnějšímu vymezení práv a povinností profesních skupin, které si neprávem přivlastňují práva, která jim nepřísluší, a činí se neprávem nedotknutelnými.

A tady se někde dotýkáme toho nejpodstatnějšího, a to je politická kultura, která připomíná, že jednání má odpovídat nejen lidským zákonům, ale i obecným mravům, které tu byly dvěma totalitami brutálně poškozené a jejichž znovuzavedení bude trvat zřejmě několik generací.

Znovuotevření případu tří poslanců před soudem se sice zdá být velmi málo pravděpodobné, protože zákony a rozhodnutí nemají být používány retroaktivně, ale je důležité pro všechny podobné budoucí případy. A kdyby pánové Tluchoř, Šnajdr a Fuksa chtěli požívat obecnou autoritu u občanů, museli by asi vrátit neprávem získané peníze státu a, jak napsal profesor Přibáň, občanům se omluvit.