Právní stát občas nachystá past i demokratickým politikům. To ovšem není důvod, aby s Bohuslavem Svobodou volali, že jde o „konec demokracie“.

Rozsudek, který exprimátorovi hlavního města, jeho nástupci Tomáši Hudečkovi a dalším bývalým radním stanovil podmínečný trest v kauze, u jejíhož zrodu nestáli, je politováníhodný. Mohl ale padnout jiný?

Pražskou Opencard, jejímž kmotrem byl nesouzený Pavel Bém, sice pouze zachraňovali, zjevně vedeni čestnými úmysly. Jenže pro soud byla relevantní jediná otázka: Porušili zákon, nebo ne?

Nyní už všichni politici, nejen ti komunální, vědí, že každý svůj krok musí přísně poměřovat zákonem. Jeho porušení může být sankcionováno. Přitom dosud byli vedeni především snahami šetřit, nebo se jen zalíbit – ať už voličům, či spřáteleným podnikatelům. Teď musí myslet také na nelítostné paragrafy, i kdyby se to mělo státu, kraji nebo obci prodražit.

Sobotní Lidové noviny připomněly jeden skutečně nelichotivý výsledek České republiky v evropském srovnání: v roce 2015 se uskutečnilo 6409 výběrových řízení za zhruba 55 miliard korun s jedinou nabídkou. Navíc až 50 procent ze všech nesoutěžních zakázek připadlo na tzv. jednací řízení bez uveřejnění. Tedy to, po kterém sáhli i bývalí pražští konšelé.

Kdybychom šli případ po případu, nabízely by se vesměs pádné argumenty, proč se jednací řízení bez uveřejnění vypisovala. Tu se navazovalo na špatně sepsanou a uzavřenou smlouvu (zpravidla předchůdci v úřadě), tu hořely termíny a nebyl dostatek času, tu se jednalo o specifickou či delikátní věc. A nikdo asi nikdy nespočítá, kolikrát byl na vině bohapustý klientelismus.

Řídit se čistě zákonem

Poctiví, ale nezkušení či opatrní komunální politici se nyní bojí o veřejných zakázkách rozhodovat. Co když dostanou mylné podklady, nebo budou zmanipulováni starostou – a zanedlouho jim do kanceláří vtrhnou policejní vyšetřovatelé?

Dokonce ani ministr dopravy nepodepsal novou kontroverzní zakázku na mýto a nechal to na svém náměstkovi, který si to prý moc přál.

Módou na radnicích dnes je sporné body předjednávat mimo oči a uši zasedacích síní, tedy v rozličných kuchyňkách a kumbálech, a pak rozhodovat v tajném hlasování, v němž vždy někdo zaujme opačný postoj. Potom po jednotlivcích už jít nelze. Tato česká kulišárna ale zákonnosti dvakrát nepomáhá. Pouze vrací tmu tam, kde si veřejné mínění právem přeje světlo.

Pokud se politikům nezamlouvá, že by se příště měli řídit čistě zákonem, i za tu cenu, že stát, kraj či město prodělá nebo rovnou přijde na buben, musí řešit problém z druhého konce – od legislativy. Průkopníkem by měl být právě Bohuslav Svoboda, jenž zasedá v Poslanecké sněmovně. Nic mu nebrání, aby se dal do práce, nejlépe za přispění dalších vylekaných politiků s komunální zkušeností.

Zkušenosti z praxe naprosto přirozeně ovlivňují zákonodárství. Než mít děravé zákony, které mohou ublížit poctivým, tak je raději změňme. Nikoli ale na úkor férové hospodářské soutěže a transparentnosti umožňující veřejnou kontrolu.

A už vůbec si nepomůžeme pokřikem o konci demokracie, zvlášť když v případě Opencard původce potíží a muž považující se za nevinnou oběť byli v komunální funkci demokraticky zvolenými reprezentanty téže politické strany.