Kdyby byl čas na pochvaly, zasloužili by si je politici, které skandální útok na pražskou Diakonii, kavárny a obchody zapojené do sítě Hate Free Zone, jež veřejně deklaruje tolerantní, ba vstřícný postoj k uprchlíkům, nenechal klidnými.

Ozval se premiér, ministr pro lidská práva i parlamentní opozice. Primátorka Adriana Krnáčová z ANO čistila sprejem znečistěný podnik. Šéf pražské ODS Filip Humplík na jedné straně zkritizoval prezidentova mluvčího, jež incident bagatelizoval. Sám se ale zároveň pustil do srovnávání pravicového a levicového extremismu, když upozornil například na nedávné útoky na restauraci, která kvůli podivnému přístupu k zaměstnancům leží v žaludku zejména anarchistickým skupinám.

Nejčastěji zaznívala slova odsouzení, jež do značné míry připomínala povinné cvičení. Z davu se vymknul jen předseda zelených Matěj Stropnický. Prohlásil, že premiér a ministr vnitra mají především přijít s jasným integračním plánem pro uprchlíky a souběžně vyhlásit nesmlouvavý boj proti jakýmkoli projevům nenávisti, i kdyby měl zahrnovat mimořádná opatření.

Jeho názor lze potvrdit výčtem dalších podobných útoků. Například na pražskou komunitní Kliniku nebo na pardubické rodinné centrum Kašpárek. Dít už se mělo něco dávno. Nestačí jen incident prověřovat a vyhodnocovat, jak původně suše oznámili policisté. Tady přece nejde o obyčejné vandalské sprejerství.

Natvrdo u nás lze jít za katr například za podněcování k nenávisti a za projevování sympatií k hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod. Zatímco při návštěvě čínského prezidenta byli někteří policisté přehnaně horliví, jindy sledujeme klasickou těžkopádnost. Tu by měla exekutiva rozhýbat. Má ostatně páky jak na policii, tak na státní zástupce.

Důvody nalezneme nejen v trestním právu, ale také v atmosféře ve společnosti, která by se neměla na vzepětí pravicových extremistů dívat jen jako na akci bláznů, jakých je napravo i nalevo spousta. Zde je nezbytné vést hodnotový spor. Ne snad o uprchlíky, ale o domorodce a jejich práva, která by neonacisté nejraději skrouhli.

Nebránil bych se ani radikálně demokratickým stanoviskům prezentovaným představiteli etablovaných stran. Být radikální totiž neznamená být extremistický či nedemokratický. Radikální charakter například měl už v roce 1988 ustavující manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracie pro všechny. Mnozí intelektuálové rovněž odkazují na Masarykův humanismus a potřebu navázat na něj co nejintenzivněji.

Ostatně všimněme si, že radikalizace v Evropě s sebou nenese jen vzestup ultrapravice. V jižních státech se daří jednoznačně demokratickým subjektům, jako je Syriza či Podemos. O kus severněji zase sílí zelení.

V Německu v nedávných zemských volbách nebodovala jen AfD, ale v Bádensku-Württembersku zvítězila Strana zelených. Zelený kandidát se rovněž ve druhém kole prezidentských voleb v Rakousku utká s reprezentantem krajně pravicových Svobodných.

Nedá se úplně říct, že by lidé chtěli na hrubý pytel hrubou záplatu. Spíš stojí o názorovou čitelnost a vyhraněnost. A také o politiky, kteří si stojí za svým, ať už to z nich momentálně dělá miláčky, nebo nepřátele davu.

Proto by v českém prostředí plném opatrnosti a pohodlnosti pro začátek stačilo, aby etablované strany, ministři, poslanci a senátoři důsledně stáli za svým programem, v praxi ho neobcházeli, ale naopak důsledně prosazovali. Což se týká i vztahu k porušování harmonického soužití, šíření strachu a nenávisti, k němuž víkendové útoky měly vést.