19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Znamení zloby

26.2.2020

V Brně mají zajímavý skandál. Místní zastupitelé se ukázali jako prapodivní demokraté. Oficiálně vzkázali, že kdo chce hlasovat o novém jménu pro zdejší starou, nyní opravovanou výletní loď, může rovnou zapomenout na možnost jejího původního názvu – Moskva. Tohle slovo je prostě tabu. A to navzdory faktu, že ruská metropole náleží k partnerům té moravské.

Podobně trapné příhody známe rovněž z české “zlaté lodi”, z Prahy. Až nečekaně známou se tak stala třeba její relativně nevýznamná čtvrť Řeporyje. Především “díky” místnímu starostovi, politickému baviči Novotnému, který si z bulváru přinesl absenci vkusu a nulové zábrany. Výsledkem je například záměr postavit pomník zrádným vlasovcům, po většinu války spojencům Třetí říše.

Také Dejvice překročily škaredým způsobem svůj stín, když zdejší hlava obce naopak prosadila odstranění pomníku osvoboditele Prahy maršála Koněva. A tato vzácná harmonie historické stupidity již nemohla zůstat bez odezvy. Příklady táhnou – a křiklavě absurdní dvojnásob! Pražský primátor Hřib prostě ví, že letos máme dvojí volby a je k nim třeba přitáhnout kmenové voliče Pirátů. Omladinu, voliče bez větších životních zkušeností. Takže se Rusům rozhodl udělat ostentativně pubertální kousek. Náměstí před jejich ambasádou zbaví zjevně “politicky nev(ý)hodného” názvu Pod Kaštany, aby napříště neslo název náměstí Borise Němcova. Liberálního ruského politika zavražděného za podezřelých okolností právě před pěti lety.

Dobře, nechme nedostatek politických lákadel hloupým ctižádostivcům, kteří nesvedou získat pozornost věrohodnými zásluhami. Jejich starostenské (pseudo)starosti jsou však bohužel něčím daleko obecnějším. Vypovídajícím o typickém způsobu středoevropského uvažování, majícího v sobě nejednou něco z rakousko-uherského maloměšťáctví. Průměrnosti, přizpůsobivosti, snobské módnosti, nasliňování prstů po větru, ale vlastně i potřeby – když už se ulice, náměstí, čtvrť či město nemohou jmenovat přímo po “MNĚ” – přinejmenším iniciovat změnu jejich názvu a tím zdánlivě povznést vlastní bezvýznamnost. Něco si dokázat.

Časté změny místopisných pojmenování jsou samozřejmě širším fenoménem doby, netýkají se zdaleka jenom našeho prostředí. O tom se v soudobém veřejném prostoru hodně mluví třeba ve vazbě na tzv. politickou korektnost, což není dohromady nic jiného než snůška dobových ideologických klišé, jež zároveň často ukazují hloubku myšlenkového zoufalství Západu.

Naše nejčastější názvy ulic jsou údajně Nádražní, Zahradní a Komenského. Všichni a vše ostatní neodolává místním zkouškám času, jak by se zase dalo pojmenovat naše neustálé, zmatené, avšak snaživě spořádané komíhání ve vichrech vývoje.

Pravděpodobným rekordmanem v metamorfózách místopisného poselství se stala nynější (!) Americká třída v Plzni. O ní se udává, že se její tabulka měnila přinejmenším desetkrát během nějakých sto padesáti let. Když se západočeská metropole v 19. století rozrůstala a měnila v průmyslové centrum, přenesla se roku 1868 řada místních stodol do jména Stodolní. Za pět let ji rostoucí národní sebevědomí přisoudilo Josefu Jungmannovi, s čímž se za okupace nemohli smířit Němci, tudíž se zrodila třída Karla Čtvrtého. Jejich válečný triumfalismus dal vzápětí vzniknout třídě Vítězství. Aby se po skončení globálního konfliktu zapomnělo na osvoboditelské Američany (podobnost s dnešním odstraňováním upomínek na Sovětskou armádu je samozřejmě čistě náhodná!), byl prosazen návrh Stalinova třída. Po odsouzení diktátorova kultu přišlo adjektivum Moskevská. Po okupaci šedesátého osmého se prosadil návrh oslavující generála a prezidenta Ludvíka Svobodu (muže dnes až neuvěřitelně očerňovaného), aby se posléze na dvě jednoznačná desetiletí vrátila “Moskva”. Následně vznikl památník s lehce zavádějícím názvem “Díky, Ameriko”, po němž už vcelku logicky následoval příslušný, dosud existující název. Uctívaný variacemi na alegorické vozy s americkými osvoboditeli, jimž média středního proudu věnují nápadně víc pozornosti než připomínkám z druhého směru přišlých armád. Třebaže jen SSSR ztratil při osvobozování Československa nějakých sto čtyřicet tisíc vojáků…

Nechci být špatným prorokem, ale jsem poněkud hořce zvědav, jak dlouho potrvá, než se u nás opět začne masově přejmenovávat. Zkušeností už v tomto smyslu máme žel plno.

Publikováno v Deníku(.cz)