V pátek 15. března tragicky zahynul Miroslav Polreich, zpravodaj, diplomat a učitel. Vracel se z kolokvia věnovaného čáslavskému rodákovi, generálu Františku Moravcovi. Tam pronesl svou poslední řeč „Zpravodajské služby – vyšší forma diplomacie“, která měla historický úvod, pojednala téma, týkající se generála Moravce, ale – jak bylo Polreichovým zvykem – ukázala ještě dál.

Německobrodský rodák Miroslav Polreich by se letos dožil 88 let. Jeho nejdůležitějším životním setkáním bylo studium mezinárodních vztahů u Jiřího Hájka (pozdějšího ministra zahraničních věcí a mluvčího Charty 77). Po ukončení studia Polreich sloužil jako příslušník rozvědky pod diplomatickým krytím ve Washingtonu a poté v New Yorku (u OSN).

Po činnostech dobrého zpravodajce nezůstává mnoho stop. Proto se dlouho zdálo nepodloženým Polreichovo líčení, jak přispěl k myšlence uspořádat summit nejvyšších amerických a sovětských představitelů ve vypjaté době šestidenní války mezi Izraelem a jeho sousedy.

K ostudě historiků všemožných státních institucí to však byl až soukromník Jiří Skotal, díky jehož usilovné badatelské činnosti spatřily světlo světa kabelogramy mezi Prahou a New Yorkem z června 1967. V nich se potvrzuje Polreichova účast na tom, co vyvrcholilo schůzkou sovětského premiéra Alexeje Kosygina s americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem.

Jelikož Kosygin navštívil OSN, nikoliv USA, bylo nalezeno místo pro setkání uprostřed mezi New Yorkem a Washingtonem, v městě Glassboro. Tam se setkali představitelé SSSR a USA na nejvyšší úrovni. Překvapivá a narychlo uspořádaná schůzka sice nebyla dokonale připravená, a tudíž nepřinesla konkrétní výsledky, znamenala ale zásadní koncepční obrat k dialogu, který byl nakonec završen odzbrojovacími smlouvami.

Summitu v Glassboro, který obohatil mezinárodní politologický slovník pojmem „Spirit of Glassboro“, tedy dal podnět svou spontánní aktivitou právě Miroslav Polreich. Nestalo se tak náhodou, protože Polreichovým celoživotním tématem bylo zmírňování napětí, ukončování konfliktů a navazování vztahů důvěry. Častým osamocením a nepochopením však připomínal usilování i osudy starozákonních proroků, kteří dávali důraz na to, co činí lidskou bytost důstojnou. Nicméně právě v roce 1967 v Glassboro se stalo cosi výjimečného a celý svět – kromě válečných štváčů a vojenskoprůmyslových komplexů – by dnes jistě uvítal pokračování.

Existuje dobrý způsob, jak by mohl náš malý stát v těchto intencích položit základ něčemu velkému. Jan Hus, k jehož odkazu se politici tak často odkazují, kázal pravdu hledat, slyšet, učit se, milovat, hovořit, držet a bránit ji až do smrti. A to souvisí s Polreichovým dalším bojem, o pravdu Washingtonské smlouvy, zakládajícího dokumentu NATO.

Mírové prostředky nade vše

Nikdy se nikdo nepustil do polemiky s Polreichovým výkladem, k čemu nás ta smlouva zavazuje a co je výmysl, protože je jasné, že Polreich mluvil pravdu. Zbylo pouze házet mu klacky pod nohy, občas ho z nějaké konference vypovědět nebo mu vzít slovo, nejraději ho vůbec nepozvat. A když se Polreich dal slyšet, tak ho po moderním způsobu (cenzura již – a ještě – není) zavalit a přehlušit tunami planých žvástů, z nichž by Jan Hus opravdu neměl radost.

Věc je prostá. Výklady politiků o jakémsi závazku vzájemné vojenské pomoci na základě pátého článku Washingtonské smlouvy jsou zcela lživé! Stačí si ten text přečíst. Je tam konstatována pouze dohoda států o tom, že útok na jednoho budou považovat za útok proti všem, a proto neprodleně každý z nich podnikne takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, třeba i vojenskou. Kdežto první článek této smlouvy, který plně souzní s Polreichovým krédem, obsahuje ten jediný skutečný závazek: Urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

A druhý článek dodává, že smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů a že budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky.

Památku Miroslava Polreicha bychom tedy nejdůstojněji mohli uctít tak, že budeme – ve jménu Husově a podobně, jako to činila Charta 77 – trvat na tom, aby stát začal důsledně dbát na dodržování skutečných závazků, které přijal.

LN, 20.3.2019