Poslední šance služebního zákona?

Prezident Miloš Zeman se stal podezřelým. Může podniknout cokoli a může jít o úplně nevinnou věc, ihned politici i novináři promýšlí, jakého mocenského cíle chce svým krokem dosáhnout. Teď prezident komentoval novou verzi zákona o státní službě, na které se dohodla koalice s opozicí.

Podezřelý je už ten fakt, že se k politickému tématu vyjádřil po dlouhé době několika měsíců. Něco tím tedy sledovat musí. Zde už se otevírají dveře k širokému prostoru spekulací.

Při takových úvahách a kombinacích jde ovšem úplně stranou obsah prezidentova sdělení, které je přitom věcné a upozorňuje na zcela konkrétní chyby v dohodě o služebním zákonu.

Kdyby koaliční politici prezidenta poslechli a podle jeho připomínek zákon upravili, získal by na kvalitě, respektive by získal vůbec nějakou kvalitu.

Koalice s opozicí se totiž nad zákonem dohodly velice špatně. Šlo o to, jestli se má zavádět funkce generálního ředitele státní služby, který by byl nezávislý na politicích. Zároveň nebyla shoda, jestli je možné zachovat politické náměstky, tedy stranické politiky vždy po volbách dosazované do vysokých úředních funkcí.

Dohoda zněla, že generální ředitel nebude a že političtí náměstci zůstanou. Tím se stal ze zákona úplný paskvil.

Funkce generálního ředitele existuje v polovině evropských zemí a je vhodná ve státech, které jako Česko pravidla státní služby teprve zavádějí. Může posílit roli úředníků v debatě s politiky a dohlížet, jestli se státní správa chová podle pravidel.

Bez generálního ředitele zůstanou úředníci pod politickou kontrolou jednotlivých ministrů a nic se proti současnému stavu nezmění. Proto má pravdu prezident, když říká, že je funkce nezávislého generálního ředitele státní správy nezbytná.

Naopak role politických náměstků není v Evropě příliš obvyklá. Ministři zpravidla vystačí s jedním či dvěma státními tajemníky, kteří se vždy vybírají z kariérních úředníků. Pokud si chtějí na ministerstvo přivést své lidi, a je přirozené, že to chtějí, pak pro ně mají místa ve svém kabinetu či pozice poradců.

Cosi podobného roli náměstků se najde v Německu, kde ministra doprovází na úřad další politik ze stejné strany. Nastupuje na místo tzv. parlamentního sekretáře a vyřizuje ministerské záležitosti ve sněmovně.

Ještě větší prostor dostávají politici v Nizozemsku, tam ovšem jde o tzv. koaliční náměstky. Strany, které sestavují vládu, si rozdělí deset ministerstev. Když strana nějaké ministerstvo nedostane, může tam vyslat náměstka, který obvykle hraje roli jakéhosi malého ministra a spravuje část ministerské agendy.

Česká verze politických náměstků nemá žádné mantinely, stranických politiků může ministr najmenovat do funkcí náměstků libovolný počet, běžně jich bývá pět nebo šest. Prezident tedy zdejší koalici i s opozicí upozornil, že pro případ, že opravdu chtějí zachovat politické náměstky, pak by měly aspoň stanovit nějaká pravidla a spokojit se se dvěma na každém ministerstvu.

Zemanovy připomínky jsou tedy velice věcné. Také se dá jistě říct, že nesledují žádný bezprostřední mocenský cíl. Je známo, že prezident nemá dobré vztahy s ministrem Dienstbierem. Přesto ho fakticky podpořil v boji za generálního ředitele. Nemá se rád ani s opoziční TOP 09 a přesto se s ní shoduje, že je třeba zrušit politické náměstky.

Z pohledu občanů je však podstatný jeden fakt: prezidentova intervence dává šanci zachránit zákon, který se v současné podobě stává zbytečným, dokonce ještě před tím, než ho schválil parlament.