Prezident Miloš Zeman sice ohlásil opětovnou kandidaturu, avšak předem též avizoval, že se nezúčastní předvolebních rozhlasových ani televizních debat.

Odmítl též status favorita a poukázal na dva papírové favority nedávných prezidentských voleb v sousedních zemích, kteří v nich nakonec pohořeli: na Roberta Fica na Slovensku a Bronisława Komorowského v Polsku. Přitom právě druhý zmíněný by měl upoutat bedlivější Zemanovu pozornost, neboť za jednu z hlavních příčin jeho porážky se všeobecně považuje skutečnost, že odmítl participovat na předvolebních debatách.

Ještě v zimě roku 2015 Komorowski, jenž obhajoval mandát, v některých průzkumech dosahoval 60 procent, a mohl tak doufat ve vítězství již v prvním kole. Adam Michnik, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza a jedna z vůdčích postav někdejší polské protikomunistické opozice, dokonce konstatoval, že Komorowského by mohlo připravit o vítězství snad pouze to, kdyby usedl opilý za volant automobilu a přejel na přechodu těhotnou jeptišku.

U nás by sice něco podobného mohlo politikovi přinést spíše kladné body, ale nechme teď rozdíly mezi českými a polskými společenskými reáliemi stranou. Důležité je, že Komorowskému se onen tak nepravděpodobný hrůzný čin vlastně povedl, byť pochopitelně jen metaforicky.

Velký náskok v průzkumech ho ukolébal a pak už zkrátka nestačil na tempo nasazené konkurencí. Domnělou nezpochybnitelnost vlastní osoby v úřadu, od níž se svým štábem očekával vítězství již v prvním kole, hodlal Komorowski demonstrovat též zmíněným odmítnutím účasti v debatě s ostatními kandidáty, přičemž právě tato putinovská manýra mu s velkou pravděpodobností odradila rozhodující část voličů. Lidé si jeho gesto prostě vysvětlili jako aroganci a pohrdání demokracií.

Komorowski se sice dostal do druhého kola, tam ale prohrál s mladým a průbojným kandidátem strany Právo a spravedlnost Andrzejem Dudou. A ve druhém kole už chtě nechtě do diskusí se soupeřem musel. I když se posléze probral ze zimního spánku, působil pak dost křečovitě a populisticky, poněvadž začal slibovat skoro všechno téměř všem. Najednou byl nevěrohodný a vlastně trapný.

Příznivci triumfujícího Dudy pak dávali Michnikovi jeho příměr s jeptiškou lidově řečeno pěkně sežrat. Leč Michnik prostě vycházel z aktuálně dostupných údajů, které patrně věrně odrážely preference voličů pár měsíců před volbami, a Komorowski poté v kampani udělal několik fatálních chyb.

Polské prezidentské volby z roku 2015 tak ukázaly jednu důležitou, byť často opomíjenou věc. Kampaň může zamíchat kartami více, než by se nejen agenturám provádějícím ve volebním mezidobí pravidelné průzkumy zamlouvalo. Vždy probíhá v nějaké specifické situaci, v určité atmosféře, v aktuálním mezinárodním kontextu.

Favorité mohou šlápnout vedle, outsideři zabrat a překvapit. I proto je prezidentský souboj u nás otevřený a vítězství Miloše Zemana vůbec nemusí být jisté.