Prezidentův veřejný slib, že jmenuje do konce tohoto týdne premiérem Bohuslava Sobotku, je především důležitou informací o jeho strategii.

Miloš Zeman má tradičně celou řadu odpůrců a jejich řady rostou například v médiích a v politice. Z kritických komentářů často zaznívá velice příkré hodnocení, že prezident nedokáže řídit ani sám sebe, natož aby mohl plánovat své politické kroky, nebo sledovat nějakou strategii. Z jeho posledních kroků je však strategie zřejmá a je také dobře vidět, jak ji naplňuje.

Nejlépe se dá Zemanova strategie popsat na svém klíčovém momentu. Důležitý je jeden z odstavců ústavy: "Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů." Nutno upozornit že formulace, která popisuje postup při jmenování premiéra, pochází doslova nejen z české, ale také z francouzské ústavy.

Politologové popisují francouzský politický model jako poloprezidentskou demokracii. Prezident při ní jmenuje premiéra jen podle svého uvážení a v důsledku bez ohledu na mínění parlamentních stran. Má hlavní slovo při jmenování ministrů. Premiér je také vždy připraven podat demisi, pokud o to prezident požádá. Žádné z těchto pravidel se však nenajde v ústavě ani v jiném zákoně, jde jenom o zvykové právo.

Česko by ovšem mělo být podle politologů parlamentní demokracií, kdy prezident jen asistuje premiérovi při sestavení vlády a kdy má při jmenování vlády rozhodující slovo dohoda parlamentních stran. Ani o tom však ústava nic neříká.

Dosud se mohl primát sněmovny při jmenování premiéra vyvozovat z toho, že parlament volil prezidenta, Zeman však by zvolen lidovým hlasováním, stejně jako každý francouzský prezident.

Otázka zní, proč by měl parlament jen tak bez řečí respektovat. Snad jedině z toho důvodu, že nemůže sněmovnu rozpustit, aniž ho o to sama sněmovna požádá. V tom skutečně pravomoci zdejšího prezidenta nedosahují možností francouzského kolegy. Jinak se ale jeho práva spojená s ústavní rovnováhou neliší.

Miloš Zeman očividně postupuje tak, aby prosadil větší vážnost prezidentské funkce také v českých podmínkách. Dokázal to už jmenováním premiéra Jiřího Rusnoka, kdy úplně ignoroval mínění parlamentních stran. Pak se dostal do potíží, když sněmovnu nedonutil k tomu, aby Rusnokovu kabinetu odhlasovala důvěru, přesto přiměl sněmovnu k předčasným volbám, po kterých může znovu prosazovat svou politiky. Logicky prosazuje svou pravomoc ovlivnit obsazení některých ministerských míst, očekávaný premiér Bohuslav Sobotka tomu však odporuje. Může si to dovolit díky tomu, že se po neúspěšném puči zbavil největších Zemanových příznivců ve své straně a také díky tomu, že ho ve střetu s prezidentem automaticky podporuje sněmovna.

Zeman tedy ustoupil, protože slíbil jmenovat Sobotku premiérem.

Ústup je ovšem součástí strategie. Může ještě vyvolat spor nad jmény některých ministrů, v každém případě visí nad Sobotkovou vládou Damoklův meč jako nad každou z posledních vlád.

Až nastanou pro Sobotkovu vládu těžké časy, bude moci Zeman zúročit skutečnost, že před některými ministry včas varoval. Pokud se vláda rozpadne, pak bude značné části národa jasné, že tentokrát by už do jejího ustavení i složení měl přece jen promluvit zkušený prezident.