Na rusko-ukrajinské hranici se odehrává válka nervů. A nikdo nemá tušení, v co vyústí. Známe pouze indicie. Ruská armáda cvičí poblíž. Údajně nejde o nic zvláštního, vždyť Severoatlantická aliance mívá také leckdy manévry nedaleko Ruska. Putinova diplomacie rovněž před časem stáhla z Kyjeva část svých diplomatů. Prý šlo o běžné novoroční střídání. Nyní se vracejí domů diplomaté američtí či britští.

Vladimiru Putinovi se podařilo vyvolat chaos, v němž se těžko odhaduje, o co mu jde. Může pouze maskovat domácí ekonomické a sociální problémy akcelerované koronavirem nebo strach z poklesu zájmu o ruské nerostné suroviny.

Stejně tak ale může zkoušet ostražitost USA či jednotu NATO a Evropské unie. Američané též mají svých vnitřních starostí dost, nadto se soustředí na globální soutěžení s Čínou. Mají sílu a ochotu se potýkat s Ruskem, nebo u nich převládne zájem se dohodnout i přes evropské hlavy?

Washington spojuje s evropskými spojenci NATO. Dávno už ale není, co bývalo, zejména kvůli lišícím se prioritám. Moskva sice chce záruku, že se nebude rozšiřovat na východ, ale o tom ve skutečnosti západní vlády ani neuvažují. Pouze nechtějí nechat Kyjev napospas Putinovi. Proto i NATO posiluje svoje jednotky ve východní Evropě.

Třeba Putin ve finále ucukne. Třeba jej ale svádí pokušení vyzkoušet, co pochodeň vhozená za západní hranici Ruska udělá. Co kdyby se ukázaly být problémy jeho protivníků vážnější než ty jeho a on by si posílil geopolitickou pozici, byť za cenu hospodářsky těžko zvládatelného úkolu starat se o dobytou kótu?

Česká republika nestojí bokem. Ukrajině daruje dělostřeleckou munici a je připravena podpořit sankce proti Rusku. Od chvíle, kdy jsme vyhostili podstatnou část jeho diplomatů v souvislosti s pravděpodobným útokem Putinových agentů na muniční sklad ve Vrběticích, už stejně zaujímáme přední pozici na seznamu nepřátel Moskvy. A přestože od některých politiků vládní koalice zaznělo, že bychom měli pracovat na restartu vztahů s Ruskem, panuje v drtivé většině stranického spektra shoda na pevné pozici, která by potvrdila naši oddanost euroatlantickým principům.

Těžko odhadnout, jak dlouho bude rusko-ukrajinské drama trvat. Počítejme ale s tím, že za necelých šest měsíců bychom si s pouhými gesty nevystačili. To už bude Česká republika předsedat Evropské unii a bude moci prokázat jak svoji kreativitu, tak schopnost manažovat různá jednání.

Drsnou skutečností přitom je, že právě za současné krize vysílají jednotlivé členské země Unie různé signály. Část zemí je spolu s námi obezřetná, část paranoidní a část naopak připravená sankce sabotovat a s Moskvou obchodovat. Nemluvě o Putinovi dlouhodobě nakloněném Maďarsku. Horší vklad do budování evropské značky si sotva představit.

Hodlá-li být Evropská unie globálním aktérem, který dokáže hrát s USA, Čínou a Ruskem vyrovnanou partii, musí si nejprve utřídit své zájmy. Politické, bezpečnostní i ekonomické a energetické. Ukazuje se například, že sebesympatičtější úvahy o společné evropské armádě jsou utopické, pakliže ani nevíme, k čemu bychom ji používali.

Ze Strakovky již měsíc slýcháme o důrazu na havlovskou zahraniční politiku. Ta se zakládala nejen na hodnotách, ale i aktivitě. Čím přispěje vláda Petra Fialy (ODS) do evropské mlýnice nad rámec sloganů a deklarací? Zkusí Unii rozhýbat a posílit její vliv? Má k tomu dostatek vůle i zkušených diplomatů? Blíží se její zatěžkávací zkouška.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus