Starý volební zákon měl k dokonalosti daleko, ale nebyl tak hrozný, jak se teď líčí

V zemi, kde se kvůli covidové pandemii již měsíce odkládají důležité operace, což se skoro děsivě odráží ve statistikách úmrtnosti, údajně nesneslo odkladu rozhodnutí Ústavního soudu ohledně volebního zákona. Pár měsíců před volbami, již oficiálně vyhlášenými, tak Poslanecká sněmovna i Senát musí nalézt shodu na nové podobě volebních regulí, přičemž sněmovně činí problém schválit i nouzový stav, který poskytuje právní rámec k prosazování nezbytných protiepidemických opatření.

Stará verze volebního zákona prý byla hrubě nespravedlivá, zvýhodňovala strany velké a škrtila ty malé. Ústavní šerifové se už na to nemohli dívat, vytáhli z proklatě nízko visících pouzder kolty a rázně zakročili. O zásadní špatnosti dnes již bývalých pravidel volební hry nikdo nepochybuje, přitom jde z větší části o mýtus zrozený špatným výsledkem TOP 09 a STAN v posledních volbách.

Zdařilý fígl

Obě strany tehdy jen s odřenými zády překonaly pětiprocentní laťku a namísto pěti procent mandátů jich obdržely pouze asi tři procenta. Všechny propočty dokazující v médiích nespravedlnost volebního zákona vycházejí vlastně jen z této situace.

Podívejme se ale o čtyři léta zpátky, do voleb 2013. V nich ještě obě stany kandidovaly v pseudokoalici TOP 09 s podporou Starostů, tedy se zástupci STAN na listině formálně podané TOP 09. Šlo o zdařilý fígl eliminující aditivní sčítací klauzuli, neboť zatímco pro koalici dvou stran platila desetiprocentní bariéra, pro variantu „XY s podporou YZ“ pětiprocentní. Spojenectví nejvíce zabodovalo při volební premiéře roku 2010 (16,7 %), v předčasných volbách o tři roky později jeho podpora poklesla na 11,99 % hlasů. Přetavila se však v 26 čili dokonce 13 % parlamentních křesel.

Pak se ale topkaři a stanaři rozhádali, jejich pozoruhodné registrované partnerství skončilo. Stanaři si posléze padli do náruče s lidovci, leč ty až příliš rychle vystrašila gilotina desetiprocentní klauzule a následovala rozluka. Do voleb 2017 tak KDU-ČSL, STAN i TOP 09 vyrazily samostatně. Lidovci dostali výslužku 5,8 % hlasů, avšak díky jejich regionální síle v moravských krajích i 10 neboli 5 % mandátů. TOP 09 obdržela 5,31 %, STAN 5,18 %, v součtu tedy 10,49 % hlasů. Pokud by obě strany zachovaly někdejší spojenectví, bez potíží by získaly zhruba dvacet křesel. Takto jenom sedm plus šest čili třináct.

Jak to ale posoudit? Jednalo se skutečně o důsledek bytostné nespravedlnosti volebního systému? Nešlo spíše o to, že se tetky a strejci z topky a od stanařů rozhádali? O neschopnost části politické elity adekvátně reagovat na jisté záludnosti volebního zákona? O překonatelné záludnosti, jak je doloženo výše. A známé, poněvadž volební systém v roce 2006 podobně „osekal“ Stranu zelených. Tím však výčet jeho zločinů končí. V letech 2002, 2010 a 2013 žádné větší deformace nezpůsobil.

Koperníkovský obrat

Starý volební zákon tak pouze za jistých okolností mohl občas vést k určitým dílčím újmám. K dokonalosti měl zajisté daleko, zasloužil si vylepšení, avšak nebyl natolik hrozný, jak se teď líčí. A neexistoval žádný rozumný důvod, proč ho měnit zrovna teď.

Ústavní soud nyní zákonodárcům přikázal ještě více posílit poměrnost. Jeho rozhodnutí lze ale označit za skoro koperníkovský obrat českého volebního inženýrství. Počínaje devadesátými lety změny či návrhy na změnu obvykle směřovaly k vnášení většinových prvků do poměrného systému – kromě volebního zákona přijatého v době opoziční smlouvy nutno v této souvislosti zmínit i pokusy Mirka Topolánka prosadit mandátový bonus pro vítěze voleb. Motivaci nejspíše představoval kýžený mocenský zisk, leč deklarované zdůvodnění hovořilo o potřebě posílit vítěze voleb či obecněji velké strany a napomoci tak ke vzniku funkční většinové vlády. Volby se v této perspektivě vnímaly jako nástroj, který má primárně rozhodovat o vládě, o tom, kdo získá výkonnou moc. A určité deformace na úkor menších stran se tudíž pokládaly za nutnou oběť k uspokojení vyššího božstva: akceschopné vlády. Navíc, menší strany se mohly „většinotvorným kusadlům“ celkem účinně bránit formováním koalic, které z nich pro slepé mechanismy volebního systému potenciálně činily strany velké, popřípadě různými „praktickými vychytávkami“ ve stylu TOP 09 s podporou Starostů.

Problém? Spory v koalici

Volební systém uplatňovaný v letech 2002–2017 měl spíše jen většinotvorné zoubky, nikoliv tesáky, nicméně zejména poslední troje volby reálně nebo potenciálně umožnily vznik nadpolovičních programově blízkých vládních koalic. Rozložily je spory koaličních stran a po posledních volbách vstoupila do hry skutečnost, že si s trestně stíhaným Andrejem Babišem – obrazně řečeno – skoro nikdo nechtěl hrát. Obojí však nelze připisovat přímo na konto volebního systému.

Parlament nyní musí rychle přijmout zákon nový, jehož účinky těžko přesně odhadovat. Jedno je však skoro jisté: opět si ověříme, že ideální volební systém neexistuje.

Autor je politolog

LN, 5.2.2021