V souvislosti s výsledky nedávných voleb mi sdělil jeden kolega, že ho to neděsí. Není u nás taková situace, pravil, aby se konal znovu puč jako v roce 1948. Ta úvaha je poněkud krátkozraká, protože tehdy nešlo pouze o puč, který zde v roce 1948 nesporně komunisty organizován byl. Ono to bylo složitější. Šlo o celkové selhání demokracie.

Jenže jsem si také přečetl prohlášení jednoho poslance za ODS, který tvrdil, že i někteří členové ODS v letošních volbách volili komunisty. Budiž, mají v určitém slova smyslu právo na svůj názor. Možná, že by bylo dobré, podívat se do historie, nikoli tak dávné.

Od června 1946 do 30. května 1948 existoval v Československu jednokomorový zákonodárný sbor pod názvem Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé. Měl 300 členů. Vznikl na základě posledních demokratických voleb, které se konaly 26. května 1946. Termín " poslední demokratické volby" je ovšem poněkud nepřesný.

Již tehdy volby značně ovlivnili komunisté, kteří (bohužel i s prezidentem Benešem) přijeli do osvobozené země z Moskvy. To nebyl pouze symbol, ale cílený a jasný vzkaz. A volby v roce 1946? Především byla snížena volební způsobilost z 21 let na 18 let. Počítalo se s jakýmsi poválečným radikalismem mladých ve prospěch "nové doby". Kandidovat ovšem mohly pouze povolené strany Národní fronty. Což byly čtyři strany v českých zemích a čtyři strany na Slovensku. Nastolený systém již nepočítal s opozicí, ale s účastí všech stran ve vládě. Nebylo možno udělovat preferenční hlasy, ale byly zavedeny tzv. prázdné (bílé) lístky pro případný projev nesouhlasu s kandidátkou Národní fronty.

V těchto volbách se rozdělovalo 300 mandátů, když jednotlivé země (Česká, Moravskoslezská a Slovensko) dostaly přidělený počet mandátů dle počtu voličů zapsaných v seznamech. Po volbách bylo v Národním shromáždění 114 komunistů, 55 národních socialistů, 46 lidovců, 37 sociálních demokratů, 43 poslanců za Demokratickou stranu, 3 poslanci za Stranu slobody a 2 poslanci za Stranu práce. Přesně 300. Ke škodě této země nebyla povolena strana agrární, která by měla jistě poslanců nejvíce. Ale v názorech na zákaz strany agrární se bohužel vzácně shodli komunisté s Benešem. A konec konců i s většinou ostatních stran. Tehdy to vlastně již začalo.

Nu a pak přišla ta chvíle. Když totiž po demisi ministrů Beneš čelil všem možným Gottwaldovým nátlakům, našel si zdánlivě rozumný argument (to jsme již novodobě zažili také). Nepodepíši demisi, sdělil Gottwaldovi, protože mi není jasno, zda Ústavodárné shromáždění projeví vládě důvěru. A bylo vymalováno, myslel si Beneš. Jenže bohužel.

Gottwald již v den podání demise části ministrů své vlády nařídil poslancům KSČ, kteří již dlouhodobě udržovali kontakty s exponenty KSČ v jiných politických stranách, aby mu do 25. února do 11.00 hodin předali seznam všech poslanců, kteří budou ochotni hlasovat v ÚNS pro novou vládu. Proto mohl týž den předložit prezidentu Benešovi seznam 200 poslanců, kteří svými podpisy stvrdili, že budou hlasovat pro rekonstruovanou vládu. Kde ten seznam dnes je, nevíme, ale jistě by se našel.

O tomhle se málo ví, ale něco vám to může připomínat. A co měl tedy Beneš dělat? Mohl více, ale podepsal demisi. Proto mohl Kléma prohlásit davům na Staroměstském náměstí: "Právě se vracím z Hradu. Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal." A hádejte, kolik poslanců dalo důvěru vládě Klementa Gottwalda? Myslíte, že jich bylo 200? Nikoli. Bylo jich 201. O jednoho nad plán. Rekrutovali se ze všech politických stran. Otevřeli tak cestu k převzetí moci KSČ, cestu k vraždění tohoto národa, zradili nejen Beneše, ale především demokracii.

Těch 201 poslanců nebyli všichni komunisté. Ale uvažovali jako komunisté. A to je ještě horší, protože tohle nemá nikdo napsáno na čele. Takže to jde i bez puče. A co tím chci říci? Nic. Jen, že bychom se měli více zajímat o historii nikoli tak dávnou. Nebezpečí je totiž v tom, že i když nejste členy této strany, mohli byste začít uvažovat jako oni. Někdy si toho totiž ani nevšimnete. A tak by se historie mohla znovu vrátit. Dnes již všichni zapomněli, jaké hrůzy přináší třídní boj.