Ocitli jsme se v době, kdy se do popředí veřejného zájmu probojovala zahraničněpolitická témata. Ještě předloni by šlo o velké překvapení. Jediným vážným předmětem sváru mezi tuzemskými politiky, který měl kořeny v cizině, byl v minulosti protiraketový radar, o jehož umístění u nás usilovala neokonzervativní Bushova americká administrativa.

Nyní je nasvícen konflikt na východě Ukrajiny a s ním související mocenská politika Ruska. Debatuje se ale i o hrozbách souvisejících s tzv. Islámským státem a s přistěhovalectvím zejména z arabského světa a severní Afriky. Velkou zásluhu na propagaci zahraničněpolitických otázek má prezident Miloš Zeman, který si ani v této oblasti nebere servítky a razí politiku nezávisle na stanoviscích vlády, jež přitom jediná nese ústavní odpovědnost.

Zvykli jsme si na jev dříve nevídaný: zahraniční zprávy se prosadily do úvodu televizního, rozhlasového i novinového zpravodajství, k mezinárodnímu dění se – za dychtivého naslouchání stoupenců i odpůrců – vyjadřují politici parlamentních stran, dokonce i na tiskových konferencích.

Přesto se nelze zbavit dojmu, že zahraniční politiku mnozí z nich vnímají jen coby pokračování domácích politických přestřelek. Pro příklad můžeme jít do opoziční TOP 09 i vládní ČSSD. Je pozorovatelný rozdíl, když zahraniční politiku komentuje Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek. První je zásadový, ale volí slova, která mohou být lávkou k politickým partnerům i oponentům. Nehledá co nejtvrdší výrazy, jimiž by rozcupoval druhou stranu. Přestože zahraniční politika Sobotkovy vlády přišla s novými akcenty, z vyjádření bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga i jeho nástupce, sociálního demokrata Lubomíra Zaorálka se dá vyčíst nezbytná kontinuita.

První místopředseda TOP 09, nikým nezpochybňovaný „korunní princ“ Miroslav Kalousek však rozdává rány hlava nehlava. Oč více z jeho prohlášení čiší, že v oblasti zahraniční politiky podstoupil jen jakýsi rychlokurz, o to je radikálnější. A řada jeho stranických kolegů se jej snaží napodobňovat.

Z ČSSD je zase slyšet nejen hlas ministra Zaorálka, který bere obhájení funkce místopředsedy strany na nedávném sjezdu oranžových za zelenou pro svoji zahraničněpolitickou linii, ale i poslanců, jako jsou Jaroslav Foldyna nebo Stanislav Huml – ti mají podstatně větší pochopení pro strategii Kremlu a pro kritiku spojenců ČR nejdou daleko.

ODS je sice razantní ve svých názorech a v kritice podle ní benevolentní přistěhovalecké politiky dokonce hraje prim (nepočítáme-li populisty z Úsvitu), ovšem do ostřelování vlády se za každou cenu nepouští.

Lidovci mají evidentně ve svém pohledu na současný svět jasno, nicméně kompetenci lze dohledat zejména u jejich výsadku v Evropském parlamentu, v první řadě Pavla Svobody.

Komunisté a Úsvit vlastně o zahraniční politice ani mluvit nemusí. Jejich voličům, ale i odpůrcům je jasné, na jakých pozicích stojí.

Nároky je ale nutné klást na hnutí ANO. Vždyť v průzkumech preferencí vede stranický peloton. Andrej Babiš v minulosti spojoval zahraniční politiku jen s ekonomickým rozměrem, navíc převážně evropským. Nepouštěl se ani do kritiky Ruska, moc se netvářil ani na sankce, jež EU vůči Moskvě přijala. Nedávno ale na sociálních sítích přitvrdil a přistoupil na evropskou pozici. Zkušeného diplomata Pavla Teličku ANO vyslalo do Evropského parlamentu. Proto trochu překvapilo, že doma se k zahraniční politice hlásí především místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová, která má dojem, že z ní expertku činí přijímání velvyslanců a zahraničních návštěv, na němž se v parlamentní roli podílí. Někteří komentátoři se již i stihli jejím výrokům zasmát.

Zahraniční politika tak v podání českých partají zůstává na půli cesty. Je správné, že ji politici přestali přehlížet. Ale stále je cítit, že odborníky na mezinárodní dění si nepiplají a zvenčí nelákají. To je škoda. Protože Česká republika není nevýznamnou zemí, názory jejichž reprezentantů nikoho nezajímají. Naopak, čeká se, jak se zhostíme svých spojeneckých závazků v NATO a EU. Když se potom četní politici zmůžou jen na to, aby americký vojenský konvoj buď „vítali“, nebo odmítali, je to dost málo. Tím víc pak vyniknou kontroverzní prohlášení prezidenta, která se Miloš Zeman snaží vypouštět tak, aby působila co nejvyargumentovaněji, ačkoli ve skutečnosti vesměs kulhají. Vláda pak jenom zametá – ať už jejich opravováním, nebo zakopáváním sporů kamsi pod koberec.

Není v jejím zájmu dělat virvál kolem nejednotných pohledů na zásadní věci. Ovšem kdyby se zde vytvořil elementární konsensus mezi demokratickými politickými silami, pověsti České republiky za hranicemi by to nepochybně výrazně prospělo.