Po volbách nastává cosi jako okurková sezóna. Dramatická prohlášení válčících politiků střídá zákopová válka o lepší pozice v sestavování koalic. Rány z volební kampaně střídají uctivé obavy o zdraví protivníků pochroumaných ve volebním ringu. V podstatě není o čem psát. A tak se píše o volebních systémech.

Kdo je tady hloupý
Kdokoli je nespokojen s volebním výsledkem, vidí vadu ve volebním systému. Psaní o změně volebního systému je tím četnější, čím je změna systému méně pravděpodobná. Ani Hospodářské noviny nezklamaly, tématu se ujal pan Kamberský, který tomu věnoval hnedle dva texty (Měnit ústavu je svatokrádež?, HN 6. 6. a Jen hloupí se bojí většinové volby, HN 7. 6.). Ten je natolik přesvědčen o výhodách většinového systému, že nás ostatní vcelku taktně označuje za hlupáky.
V čem vlastně spočívá rozdíl mezi většinovým systémem a systémem poměrným? Poměrný systém je více o politických programech a méně o lidech, většinový systém je více o lidech a méně o programech. Jakkoli proti lidem nic nemám, řekl bych naivně, že politika by snad měla být o programech a nikoli o výběru protřelejších tlučhubů. Skutečných osobností je poskrovnu, většinově a poměrně zvolené komory si nemají co závidět.
Naděje spojované s většinovým systémem jsou pak ve skutečnosti nejvíce svázány s důslednějším potlačováním politických menšin a s preferencí většin. Proto se přece tak křičí o tom, že by většinový systém přinesl stabilní vládu. Nemyslím si, že by demokracie měla zrovna spočívat v potlačování menšin. Nevidím valný rozdíl v tom, když se utlačuje Žid, homosexuál nebo Strana zelených.
Přestože čeští politici jsou předmětem více nebo méně oprávněného opovržení, kupodivu vždy nalezli poměrně stabilní řešení na bázi dohody mezi zvolenými stranami. Zeman podpořil menšinového Klause v roce 1996 a Klaus podpořil minoritního Zemana v roce 1998. Kdyby Klause neodstřelili vlastní atentátníci, vládl by jistě déle. Špidla sestavil stojedničkovou koalici, které všichni předvídali brzký konec. S nějakým tím šrámem a třemi šéfy vydržela čtyři roky.
Kritikům slabých vlád říkám: papírově slabé vlády máme deset let. Za těch deset let jsme se vyhrabali z ekonomického marastu. Máme téměř plně privátní ekonomiku, čtyřnásobný růst než EU, životní úroveň roste a koruna tvrdne. Přiznejme aspoň ukoptěným tuzemským politikům, že těmto výsledkům nepřekáželi více než jejich zahraniční kolegové.

Remíza inspiruje
Minimální odstup jednotlivých stran z hlediska počtu mandátů vede k větší kontrole a sebekontrole. K pozornosti vůči programové linii. Není větší prostor pro korupci, neodpovědnost a megalománii než tam, kde mají drtivou většinu jedné strany. Strana s mírnou ztrátou nebo slabou většinou má dostředivé tendence, žene stádo do houfu. Vítězství nebo porážka je stále na dosah ruky. Pokud si myslíte, že nejlepší hokej se hraje tehdy, když má soupeř náskok šesti gólů, dost se pletete. Hráče žene dopředu remíza nebo vedení o jedinou branku.
V politice to není jinak. Ve skutečnosti bychom měli voličům za tu plichtu poděkovat.

Hospodářské noviny, 8.6.2006

Autor, člen ČSSD, je místopředsedou vlády