Mohli jsme být rozuzlení problémů blíž. Kdyby si premiér Andrej Babiš neschovával svůj názor, že za vládní krizi může interní spor křídel v sociální demokracii, až pro sobotní Právo a kdyby už ve svém vystoupení před čtrnácti dny na předsednictvu oranžových prohlásil, že už dál není ochoten hrát s ČSSD divadlo.

V Lidovém domě by si řekli, že se Babiš od minulého volebního období nezměnil a není seriózní partner, načež by následovalo vypovězení koaliční smlouvy.

Babiš si všiml, že sociální demokraté v posledních týdnech měknou, a rozhodl se svalit vinu na toho, kdo působí jako ještě slabší aktér příběhu, než je on. Napomohly mu k tomu dvě chyby ČSSD.

První spočívá v určování a následném nerespektování termínů pro definitivní rozhodnutí, jak dál. Původně hovořili o konci června, pak o půlce července a poté o konci tohoto měsíce. Ani v té době ale jasno nebude. Sociální demokraté to tuší, odchodem z vlády už nestraší a místo toho slibují detailní a vzrušenou debatu nad návrhem státního rozpočtu pro rok 2020.

Druhou chybou byl výpad předsedy Jana Hamáčka proti spolustraníkům, kteří nesouhlasili se vstupem do Babišova kabinetu a dodnes mu nejsou příznivě nakloněni. Kotníky mu má prý okopávat například místopředseda Senátu Milan Štěch, který ale jasně říká, že žádné osobní politické ambice nemá, a pouze je názorově konzistentní. Když Hamáček ukázal na opozici uvnitř ČSSD, Babiš vládní krizi hravě svedl na vnitrostranický boj.

Přitom personální války v sociální demokracii prakticky utichly a o osudu koalice strana spíš diskutuje, než aby se hádala. Potíž je však v rozložení sil jejích zastánců a odpůrců – podle místopředsedy Ondřeje Veselého „padesát na padesát“. To vládní stabilitě neprospívá.

Rozhození jsou i předsedové krajských organizací ČSSD. Už se jim příliš nechce komentovat ani Hamáčkovu strategii, ani Šmardovy vyhlídky coby kandidáta na ministra kultury.

A když se Česká televize zeptala, zda si za svůj osud nemůže – jak tvrdí premiér – sociální demokracie sama, dostala odpověď, že může, paradoxně z jižních Čech i Plzeňska. V prvním kraji hrají prim příznivci vlády a Miloše Zemana, ve druhém odpůrci koalice a kritici prezidenta. Jedni si myslí, že ČSSD má před Zemanem couvnout, druzí, že neměla do holportu s Babišem pod Zemanovým patronátem ani vstupovat.

Sociálně demokratické regiony se neshodnou ani v tom, zda pro krajské volby v příštím roce bude výhodné vládní angažmá, nebo by partajní šance posílil odchod do opozice.

Potvrzuje se, že referenda, jakkoli mají řadu pozitivních efektů, jsou nástrojem k hloubení příkopů ve společnosti nebo v politických stranách, probíhají-li v jejich útrobách. Jako nejméně šťastný přístup pak působí přešlapování, snaha zametat problémy pod koberec anebo z nich hledat nemastná neslaná východiska.

Kdyby ČSSD už na počátku krize, kterou způsobilo prezidentovo pohrdání ústavou a premiérova loajalita k Miloši Zemanovi, uvedla, že trvá na Šmardově nominaci, ale přednost u ní má zachování vlády, mohla se soustředit na agendu bližší voličům. Druhou možností bylo říct, že má svoji důstojnost a nenechá se ponižovat. Sbalila by si ve Strakovce svých pět švestek a odešla do opozice formulovat radikálně levicový program.

Místo toho se co chvíli pokouší tvářit dramaticky a vydává tisící devatenácté vážné varování, že stiskne červený knoflík. Má ale smůlu. Byť se v ústavě ani v běžném politickém provozu Andrej Babiš moc nevyzná, dokáže před voliči těžit z toho, že je lepší herec.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)