Někdo tomu říká Lípa, někdo Dřevíč, někdo Pravdaláska. Všichni ale vědí, o koho jde. Kromě toho, že zcela jistě jde o volné zájmové vlivové seskupení, jde také o médii, veřejným životem i byznysem se prolínající ideové společenství. Nepotřebuje členské průkazy, spojuje je pohled na svět. Pohled, který společnost vidí jako hračku ve vlastních rukou a sebe jako nositele dobra.

Tento „pravdoláskovní“ fenomén občas přeskočí do politiky a následky jsou zpravidla strašlivé. Virus slabého „hostitele“ zabíjí, silného zdecimuje. Pak ale hyne sám, i se svými ambicemi. Když zachvátí malou, nově vzniklou stranu, pak takový subjekt nepřežije jedny dvoje volby. Proto se virus snaží napadat i silné a etablované strany. Před časem napadl stranu lidovou a ta sotva přežila, když si horkotěžko uchovala alespoň jádro svého lidového konzervativismu. Napadl i sociální demokraty, kteří pak před pěti lety ve volbách do Evropského parlamentu získali osm procent hlasů. Jen zavržení tohoto viru pomohlo socialistům zpět do původních pozicí.

V roce 1997 virus napadl ODS a způsobil její rozštěpení. Menší část – Unii svobody – zahubil úplně, ve větší přežíval a čekal na svou příležitost. A nyní se zdá, že si dává k svačině tu část velkou, tu původní. Pozná se to podle mnoha rysů, kterými se dnešní ODS stále více podobá včerejší US.

Pryč s doktrinářstvím, pryč se zásadami!

Unie svobody říkala: nechceme být doktrinářskou stranou. A co tím doktrinářstvím její tvůrci mysleli? Ty nejzákladnější ideje, na kterých právě ODS vznikla. Ideje, které leckdy svazují ruce. Ideje, které ztěžují možnost vyměnit cokoli za cokoli. Ideje bránící „pružně“ reagovat na požadavky doby, čili chovat se oportunisticky, kdykoli je to výhodné. Dnešní ODS se vysmívá svým vlastním základů, své vlastní minulosti. Nechala si natlouci do hlavy od pravdoláskovní mediální fronty, že se má stydět za transformaci z 90. let, že se má stydět třeba za opoziční smlouvu ležící nejvíce v žaludku právě sponzorům Unie svobody.

Unie svobody - jako „nedoktrinářská“ strana - si neměla co napsat do programu. Takže hledala, co populistického se naskytlo zprava i zleva, trošku zeleného, trošku liberalismu, trošku politické korektnosti, práva menšin a v posledním stádiu své existence dokonce lovila své voliče mezi „experimentátory“ s drogami. ODS dnes jde podobnou cestou – tedy nikoliv jasné ideály, ke kterým přitáhne podobně smýšlející voliče, ale (a dokonce to sami kapitáni ODS přiznávají) tápání v průzkumech veřejného mínění, co by se tak voličům momentálně dalo slíbit. Nabízí politiku jako inženýrsko marketingový produkt: zjistíme, co lidi chtějí, a pak jim to slíbíme.

Ne politika z přesvědčení, které (snad) volič ocení, nebo třeba také ne. Dnes kapitáni ODS doslova říkají, že setrvávat na starých dobrých konzervativních idejích, na myšlenkách svobodného trhu a lidské svobody vůbec, s tím prý lze oslovit tak 15 procent, a oni prý chtějí 40. Žádné jádro, jen ten nejměkčí obal, kam oko dohlédne.

Politika je zápasem dobra a svobody. Ti, kdo si nehrají na to, že znají podobu dobra pro každého člověka, dávají přednost svobodě, aby si každý člověk své dobro našel sám. Dnešní ODS je stranou „dobra“, ne svobody.

Styl je vším, obsah ničím

Další vlastností Unie svobody byl důraz na styl a potlačení obsahu. Onen styl měl spočívat ve schopnosti „najít konsenzus“, zatímco obsah, tedy na čem se dohodnout a s kým se dohodnout, už nebyl tak důležitý. Vzduchem létaly fráze jako nový styl, nové tváře, slušnost. A pod tím bezbřehý superpragmatismus. A dnešní ODS? Opět fráze o modernosti, pokrokovosti, evropskosti. Ustoupit zeleným vyděračům není žádný problém pro toho, koho to tak nebolí. Kdo nemá ideje, necítí bolest, když jsou okrajovány a prodávány po kouskách.

Pragmatismus nadevše

V politice jde o moc a o funkce vždy, ale nemělo by o ně jít tak strašně prvoplánově. Unie svobody se bila v prsa, že jediná je proti socialistům. A pak s nimi šla hájit antisocialistikou politiku do koalice. ODS dneška zapomíná na své zásady, vtělené i do mnoha usnesení, týkající se třeba evropské integrace. Ze strany důsledně bojující proti vzniku evropského socialistického superstátu je dnes miláček evropských soudruhů a domácích militantních bruselofilů. Proti bruselskému centralismu hřímající předseda Topolánek je minulostí, dneškem je – ústy eurofanatičky Hybáškové – „sympatický Evropan“. Po takovém komplimentu by se čestný chlap měl okamžitě zastřelit.

Nadšený potlesk médií

Média u nás vždy většinové stála na straně „pravdy a lásky“, jejíž jednou z reinkarnací byla právě Unie svobody. Všímáte si těch komentátorů, novinářů, politologů, televizních vzbouřenců, analytiků a vůbec tvůrců veřejného mínění, kteří zasvětili posledních 20 let svého života zuřivému boji proti ODS, jak v ní najednou našli svého miláčka? To se tak změnili? Nebo se změnila ODS? Není to náhodou dnes jejich strana? Nikoho to nevaruje?

Hurá na Klause

A konečně klausofobie. Naprosto iracionální útočení na Václava Klause, vymezování se vůči němu, připisování Klausovi jakýchsi satanských nadpřirozených schopností (všudypřítomnost, vševědoucnost, jasnovidnost – on jest původcem a hybatelem všeho špatného, co se v této zemi uděje, cokoliv udělá, dělá s cílem poškodit svou republiku a ublížit „pravdě a lásce“), to vše známe, ale nikdy ne z řad ODS. Až teď.

Vše je ztraceno, virus vyhrál?

Někdo by mohl právem namítnout, že tato slova neplatí pro celou ODS. Dokonce ani pro všechny její poslance, senátory, ministry či starosty, natož pro členskou základnu v místních sdruženích. Měl by pravdu. Základní úroveň struktury ODS byla sice už před časem napadena jiným virem, nazývaným obvykle „privatizací ODS“, tedy postupným převzetím jednotlivých sdružení podnikateli hájícími jen své zájmy, podnikateli, které zajímá všechno jiné, jen ne politika či ideje.

Přesto platí, že v ODS jsou tisíce rozumných a politicky velmi poctivě uvažujících lidí, kterým se v nové velké Unii svobody nelíbí. Ti však nejsou slyšet, za ODS mluví jiní, a ti mluví hlasem Pravdy a Lásky.

Psáno pro Newsletter CEP