Věci veřejné se v těchto dnech ocitly na pranýři a sklízejí obecný despekt. Lze tomu rozumět, ale je na čase uvažovat i jinak. Položit si otázku, zda a co říká osud této strany o situaci naší společnosti vůbec. Ta situace ji přece zrodila. VV v ní nebyly opouzdřeným cizím tělesem. Vznikly z jistých obecnějších frustrací a očekávání, stejně jako známé "kroužkováni".

Celospolečenská frustrace bývá nejčastěji vykládána jako nespokojenost veřejnosti s naší politickou, zejména parlamentní scénou, srostlou s mafiánským byznysem. Je v tom kus pravdy, skoro celá, s tím ovšem, že tento stav je důsledkem neduhu staršího data, totiž většinové nechuti vstupovat aktivně do politického života. Proto v něm vznikly ty frustrující poměry, s nimiž si dnes nikdo neví rady.

Proto se před posledními sněmovními volbami ujal návod vykroužkovat neoblíbené politiky. Ten krok se občas osvědčil, ale uvolnil na kandidátkách místo těm, o nichž nebylo známo, co jsou zač. – Podobně zazněla rada "Volte malé strany!". Nezachránila lidovce ani Zelené (i když tak byla možná míněna), ale uvolnila Věcem veřejným (krátce: véčkařům) vstup na scénu. Jejich vábničkou byla silácká protikorupční rétorika, vyhlášení boje "politickým dinosaurům" a osoba populárního žurnalisty, který se uvolil stát se jejich předsedou.

Sám jsem je nevolil. Mám apriorní nedůvěru k rychlokvašeným iniciativám, ale v tomto případě jsem připouštěl (dnes vidím, že naivně), že tato stranička by mohla být vítaným katalyzátorem pohybu na naší strnulé scéně. Vedla mě k tomu zkušenost, byť kusá. Jádrem vedení véčkařů se stala skupinka malostranských aktivistů. Ti vedli nerovný boj s ODS Prahy 1, která pod vedením pana Bürgermeistera privatizovala skoro vše, co tento obvod skýtal. A nejen s ní, ale i s pražským Magistrátem s panem Bémem v čele. Malostranští vydávali mobilizující časopis "Pražan", který dokázal ty neplechy demaskovat. Vycházel na křídovém papíru a mě nenapadlo ptát se, kde na to berou. – Poučení pro příště: vždycky se ptejme u každé nové iniciativy, u každé novopečené strany, kdo ji financuje. Nejlépe, když to prozradí ona sama. Když ne, třeba to zjistí věrohodní investigativní novináři. Pokud to zůstane nejasné, je moudré takovou stranu nevolit.

Platí, že "bez peněz nejen do hospody, ale ani do politiky nelez!" Např. lidovci a Zelení jsou bez koruny. Uvidíme, co zmohou. Zato takový Karel Janeček (nepleťme si ho s panem Janouškem z telefonních odposlechů) zveřejnil nejen své záměry, ale i své účetnictví. Je totiž dosti zámožný. Jím financovaný "Nadační fond proti korupci" je proto v tomto směru iniciativou mnohem důvěryhodnější. – Ale zpět k véčkařům.

I když se šikovně uvedli a uspěli ve volbách, nikdy jsme se nedozvěděli, co jsou to za lidi. Myslím členstvo. Jaký typ se k nim dal. Tvrdili, že jsou stranou nového typu. Jsou pro přímou demokracii. Přímost měl zajistit internet. Ukázalo se, že je pojítkem nespolehlivým. Na mediální scéně figurovala asi desítka tváří. Radek John, několik pohledných blondýn a pan Bárta, jehož podíl na životě strany (a podíl jeho firmy) vycházel jen postupně najevo. To on financoval Pražana" na křídovém papíře. Nejen to.

Průběžně se objevovaly další tváře. Třeba pan ministr Jankovský, skromný a vždycky jaksi přikrčený. Naproti tomu ministr školství Dobeš, nezvykle řečný, ale jaksi jalově. Též romanticky vyhlížející poslanec Babák se svou záhadnou finanční podporou strany. Nebo místopředseda Jarolím s tváří zavilého nekompromisního bojovníka. Řekl bych, rozený potížista. Nebo veskrze podivný a nevypočitatelný pan Škárka. Co proboha mají tito lidé společného? Jaká velká idea je spojuje? Domýšlím: žádná taková idea, jen kombinace obecné nespokojenosti, osobních ambicí a příležitost. Lze z toho odvodit poučení: uvažme u každé nové iniciativy, zda je v ní víc než jen toto. Je to totiž málo.

Trochu odbočím. Když se stal předsedou ODS a vlády pan Topolánek, předvedl politickou praxi, jaká by snad odpovídala okresní úrovni. Véčkaři předvedli úroveň politické praxe odpovídající stolní společnosti. Tedy malé společenské skupiny (anglicky face-to-face-group), možná u lahví těžkého francouzského vína. S tímto formátem svých dispozic se ujali podílu na koaliční spolupráci. Na vládnutí.

Jejich nesourodost se začala projevovat, když jim začal vadit autoritativní styl šedé eminence pana Bárty. Nejenergičtěji se mu vzepřela slečna Kočí. Bohužel způsobem, který prozradil, že jí snadno dosažená pozice stoupla do hlavy. Pak se to rozjelo ráz na ráz. Véčkaři nejen že nemají společnou ideu, ale ani minimum vzájemné solidarity. Proto si začali jeden druhého nahrávat. Co to dělá s jejich údajnou členskou základnou, nevím. – Zde musím spravedlivě zmínit paní Karolínu Peake. Tato dáma má nejen šarm, ale, zdá se, i charakter. Ocitla se v klinči. V pozici, z níž je nesnadno najít východisko. Individuální drama, řekl bych. Možná, že by po ní docela rádi sáhli lidovci nebo Zelení. Ale to zatím nejde.

Myslím, že soudní jednání proti pánům Bártovi a Škárkovi stranu rozbilo. Ponechme stranou pocit zadostiučinění, pokud si v něm libujeme. A uvažme, jaké ponaučení propříště lze z jejího osudu odvodit. Buďme jako voliči rezervovanější vůči iniciativám, které se nám nepředvedly v určitém čase přesahujícím dobu volební kampaně. Které neukázaly, co jsou zač, jaký typ lidí přitahují a proč, jaké mají vnitřní problémy, jaké samočisticí mechanismy připouštějí a kdo je finančně podporuje. Pokud se z toho poučíme, nebyl osud véčkařů marný.