Je u nás málo tak kontroverzně vnímaných lidí, jako je Klaus. A je málo lidí s vlivem, u kterých by lidé neměli podobné pocity. Nikdo nejsme bez chyb. Ani Václav Klaus ne. Zdaleka ne. Jenže čas ubíhá a podíváme-li se na dnešní politickou scénu okem dosavadních politicko-lidských zdrojů, začnou tuhnout rysy.

Když tak pročítám různá vyjádření a články na téma Václav Klaus, dají se rozdělit na dvě skupiny. Ta první nejenže postrádá elementární úctu k prezidentskému úřadu, ale ještě z ní čiší lidské opovržení. Ta druhá mu vyslovuje podporu, ale spíše skrytou, aby je někdo nenachytal. Je málo těch, co jsou ochotni se za něj opravdu postavit, neboť na rozdíl od Klause, který zatím vystoupal za dvacet let na post nejvyšší, oni si s nikým nechtějí rozházet svou možnou cestu vzhůru, která by je ještě mohla čekat.

Jenže oběma skupinám pomalu zvoní hrana, neboť za nějaký čas prezident Václav Klaus ve svém úřadu skončí a bude třeba zvolit jeho nástupce.

Právě proto, že je prezident Klaus výraznou osobou, bude (ne, že ne) hledání nástupce velice složité. Máme v zásadě dvě možnosti. Buď najít znovu někoho skutečně výrazného, s vlastním postojem a náhledem na věc, nebo nevýrazného a nekonfliktního, ve stylu „asi ano, možná ne“, který by se jistě hodil jak těm ve sněmovně, tak v senátu. A stačí se podívat po dnešních politicích, abychom měli víceméně jasno o tom, že máme stále nepoměrně více politicky korektních kývačů než výrazných politiků s vlastním názorem. Pro mě osobně v současné době nemá žádná z politických stran mezi sebou takového člověka, u kterého bych mohl s čistým svědomím, jako občan České republiky, říct „to je on/ona“. Zajímavé bude také sledovat, jak se postaví současní politici k samotné volbě. Pokud by totiž byl prezident skutečně volen přímo občany, čehož měli všichni vždy plnou pusu, ale nakonec našli nějaké důvody, proč to nešlo, pak by měl mít zcela logicky také větší pravomoci než doposud. V opačném případě by přímá volba ztrácela smysl a stala by se pouhým politickým divadlem ve stylu „volit ho můžete, koneckonců bude jen na obrazu ve školách“.

Když se podívám na dnešní politickou scénu, přičemž předesílám, že pro mě byli skutečnými politiky naposledy lidé jako například Margaret Thatcherová nebo Ronald Reagan (v současné době pak například Nigel Farage, jehož vliv bude v evropském měřítku podle mě stoupat v závislosti na rostoucích problémech snah o další integraci a multikulturalistickému otevírání se), vidím jen řadu „šedých a nevýrazných“. Jako by to byl trend dnešního světa, který zapomněl na hodnoty, jako je úcta k národu a vlasti, hrdost, cit pro selský rozum, přirozenost, ale také základy ekonomických principů.

Česká politika měla podle mě ve své historii jen málo takových osobností, jakou Klaus bezesporu je. Přes všechny jeho chyby, jistou míru namyšlenosti, ale i všech možných dalších neduhů, které s sebou nese každý vůdčí typ a který jen stěží už z principu akceptuje nějakou autoritu jen proto, že se autoritou sama nazývá, považuji i zpětně jeho kroky za v čase oprávněné. Jeho kritici mu nadávají za transformaci bank a sanaci, ovšem dnes, s odstupem času, jsou naše banky v porovnání s těmi v Unii i ve světě zdravé. Je kritizován za vztahy s Ruskem. Jenže jediné, co dělá, je navýsost státnické vyvažování vztahů mezi Západem a Východem v kontextu naší polohy v Evropě. Osobně považuji za nesmysl, abychom po desetiletí nadvlády SSSR najednou vlítli bezhlavě, jak se to nyní bohužel děje, do područí EU, kde se právo veta stalo nežádoucím, a tak je „demokraticky" zlikvidovali. Ostatně většina Unie je závislá na surovinách právě odtud a ať si hrají v Bruselu jakékoli divadlo, prim prostě hráli a hrají ve světě jen dva prezidenti. Ten americký s ruským. Jejich vliv nijak neoslábl ani jmenováním Hermana van Rompuye, jakkoli by si to sociální inženýři přáli.

Až budou volby nového českého prezidenta, bude se hrát, mimo jiné, také o naše postavení v Evropské unii. Už tak jsme díky Lisabonské smlouvě přehlasovatelní ve věcech, které dle mého měly zůstat výhradně v naší pravomoci. Pro mě osobně je postoj k Unii hlavním při výběru kandidátů, neboť představa, že by novým prezidentem byl kdokoli, kdo jásá při oznámení termínu dalšího nového integračního summitu, mě nenechává chladným. A vzhledem k tomu, že neznám vyhraněnějšího politika vůči integraci, který by měl realistický pohled, než je právě Václav Klaus, byla by pro mě osobně každá nová volba z těch, co jsou doposud k dispozici, pravděpodobně jen k horšímu.

Nezbývá, než si přát, aby se do té doby třeba ještě někdo objevil. Ačkoli každý, kdo měl v posledních letech realistický postoj k Unii, regulacím, skutečně tržnímu prostředí nebo globálnímu oteplování a ekologismu obecně (tedy v oblastech s nějvětším dopadem na životy lidí a hospodářství), byl zatím vždy současnými politiky zašlapán pod zem a médii nepuštěn ke slovu. Takoví jsou totiž těm, co chtějí přerozdělovat peníze cizích a regulovat životy všech, jen na obtíž.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora