Z bláta do louže! Tak lze přirovnat jmenování nového ministra školství Stanislava Štecha, který se nezdráhá pokračovat v dalším glajchšaltování našich dětí a zavádění zbytečných až škodlivých nařízení, kterými náš stát sprostě ukrajuje ze svobody jeden kousek za druhým.

Povinná předškolní docházka

Jedním z takových kroků je zavedení povinné předškolní docházky do mateřské školy – ve skutečnosti skryté rozšíření povinné školní docházky. Zavedení nechutné a zbytečné byrokracie, jejímž důsledkem jsou další povinnosti pro rodiče, děti a školky.

Tímto nám končí svoboda volby, zda dítě půjde do školky nebo zůstane s rodiči, protože bez nich ještě nedokáže žít. Rodiče sice mohou oznámit domácí vzdělávání a dítě tak ponechat doma, ale ředitel, který stanovuje podmínky a hodnotí vzdělávání, je po povinném přezkoušení může ukončit.

Musíš do školky!

Nyní může nastat situace, kdy v období Vánoc dítě bude muset do školky, protože nezvládlo zkoušku. V běžném případě by dostalo odklad, a tedy možnost vývoje v bezpečném prostředí rodiny. Dítě tedy musí do školky! A jak mají rodiče postupovat, pokud dítě do školky nechce? Ministr Štech má jasno: „No ježíšmarja, tak ho trošku seřvu. Dítě nemá co si říkat! Čtyřleté dítě si nemá co určovat a rozhodovat o tom, jestli někam bude takhle chodit nebo nebude...“

Ministr školství otevřeně navrhuje a schvaluje psychický nátlak na malé děti ze strany rodičů. Ve své reakci na zveřejnění této citace navíc konstatuje, že předškolní dítě nemá právo na rozhodování o svém životě.

Ctíme svobodu všech a akceptujeme, když rodiče sdílí tyto názory a na děti řvou. Je ale absolutně nepřijatelné, aby takovou metodu propagoval představitel státu.

Ministerstvo školství postupně ukrajuje ze svobody rodin jak z točeného salámu. Dělá to chytrým způsobem. Omezuje nás po malých částech, tak, aby se nikdy nezvedl příliš velký odpor. Toto však není správné! Společnost konformistů jsme měli před rokem 1989 – kdo vyčníval, byl srovnán – a rozhodně to nebylo nic dobrého.

Školství potřebuje svobodu, ne státní regulace

Dnešní situace ve školství je absurdní. Dítě, zastoupené rodičem, má jen minimální vliv na své vzdělávání. Trumfy drží v ruce ministerstvo školství, inspekce a školské úřady. Stát objednává služby, stát za ně platí, občan je musí využívat.

Představme si, že by to tak fungovalo v pekařství. Každý rok musíte odebírat státem stanovené množství chleba v konkrétní pekárně. Když chcete jinou pekárnu nebo místo chleba rohlíky, musíte to oznámit a předjednat. Pokud si snad chcete péct pečivo sami, musíte je pravidelně přinést do pekárny na kontrolu kvality. A když vám náhodou začnou vydávat starý a tvrdý chléb, musíte podat stížnost, jejíž vyřízení trvá třeba měsíc nebo dva...

Vraťme školství do rukou občanů

Navrhujeme:

1. Školy musí být financovány na základě vyučovaných žáků, a to bez ohledu na své vlastnictví. Veřejné školy musí mít stejné podmínky jako soukromé, a to včetně investičních dotací.

2. Domácí vzdělávání musí být nárokové po splnění podmínek pro libovolné dítě. Když rodiče splní stanovené podmínky dané zákonem, musí být domácí vzdělávání schváleno. Zákon nesmí dávat prostor žádnému posuzování důvodnosti takového rozhodnutí.

3. Státní příspěvek na vzdělávání dětí musí být (alespoň částečně) vyplácen i dětem v domácím vzdělávání, například zpětně po předložení vyúčtování nákladů na učební pomůcky.

4. Změna formy a místa vzdělávání nesmí být zbytečně omezována.

5.Vznik nové školy musí být nárokový. Když zřizovatel splní podmínky dané zákonem, musí být vznik školy schválen. Zákon nesmí dávat prostor ministerstvu školství odmítnout registraci školy z nepředvídatelných důvodů.

Kvalitu vzdělávání nejde nařídit – jde ji však vynutit přirozeným lidským chováním. Když pekař prodává tvrdý chléb, tak jej zanedlouho nikdo nekupuje a on zkrachuje. Ve školství to funguje úplně stejně – o mizerné školy není zájem, na kvalitních je přetlak. To ostatně potvrzuje nedávná aféra, kdy ministerstvo školství nepovolilo vznik řady nových soukromých škol s odůvodněním, že v okolí je dost volných míst na veřejných školách.

Stát se ve vzdělávání chová jako vlastník a monopolista. Takový přístup je potřeba co nejrychleji zarazit a dát prostor občanům určovat kvalitu a směřování školství. Nebo nám nevadí, že nás stát občas trošku „seřve“?

Autoři jsou členové Svobodných