Silná emocionalita diskuse na téma českých komunistů, v níž se mísí minulost s přítomností a morální odsudky s chladnou analýzou, znesnadňuje racionální úvahy o tom, jaké reálné hrozby ze strany komunistů 16 let po pádu „jejich“ režimu vlastně existují.

Je zřejmé, že ideologická výbava KSČM se ve srovnání Komunistickou stranou Československa výrazně nezměnila. Ačkoliv program KSČM neobsahuje některé radikální požadavky, jako je například nastolení diktatury proletariátu, pravdu mají ti, kteří varují, že v případě komunistů vždy existoval velký rozdíl mezi jejich rétorikou i činy před a po převzetí moci.

Chybí Sovětský svaz v patách

Zároveň je ale nutné zvažovat i možnost, že by komunisté byli znovu „u moci“ v patřičném kontextu. Komunistické strany zatím v historii zavedly diktatury pouze tehdy, když se moci zmocnily plně. K tomu, aby se jim to podařilo, potřebovaly souhru výjimečných okolností: totální rozvrat Ruska na konci 1. světové války, příchod sovětských jednotek do zemí východní Evropy nebo třeba občanskou válku v Číně na konci 2. světové války.

V Československu se sice dostala KSČ k moci parlamentní cestou, ale zneužití moci jí mohlo projít jen v kontextu dané mezinárodní a domácí situace. V pozadí stál Sovětský svaz a čeští demokraté dobrovolně spolupracovali na oklešťování politického pluralismu a tržní ekonomiky. KSČ si mohla v rámci omezené demokracie vydržovat i své „dělnické“ milice.

Současné KSČM chybí k autoritářskému uchopení moci podobné podmínky. Často se také zapomíná, že se KSČ absolutní moci v roce 1989 víceméně dobrovolně vzdala, i když se tak stalo za přispění tlaku domácí veřejnosti, vedené během „sametové revoluce“ bývalými disidenty. Komunistické režimy se ale zhroutily i proto, že se změnily vnější podmínky, včetně postupného rozpadu komunismu v Sovětském svazu nebo nástupu nových technologií i hospodářských strategií spojených s postindustriálním věkem.

V tomto ohledu se nic nezměnilo. Lze si sice představit scénář, v němž by například kvůli světové ekonomické krizi nebo válce došlo k takovému politickému rozvratu, že by se znovu vynořila poptávka po vládě silné ruky ve spojení s utopickými vizemi komunistů, ale tento scénář patří spíše do oblasti politické science fiction. Možná nebezpečí spojená s podílem komunistů na moci je tak nutné hledat spíše jinde.

Menšinový partner

V současné situaci může být KSČM při nejlepším jen koaličním partnerem jiné, silnější strany. I v ČSSD by se jen těžko hledal někdo, kdo by propagoval koalici s KSČM v případě, že by komunisté ve volbách zvítězili. Za takových okolností by se proti KSČM nepochybně vytvořila koalice všech demokratických stran.

Komunisté fungující jako menšinový partner v rámci koalice nebo jako „tichý“ podporovatel menšinové vlády ČSSD by byli nebezpeční zejména tím, že by svého partnera bezostyšně vydírali. Mohli by například požadovat zvrácení některých privatizací nebo vystoupení z NATO. Jenže takové pokusy o otravování politického ovzduší nejsou totéž co diktatura. I kdyby se KSČM podařilo prosadit většinu svých dnešních požadavků, byla by Česká republika nepochybně i nadále svobodnější, než bylo Československo mezi lety 1945 a 1948.

Nebezpečí morálního marasmu

Komunisté by navíc byli v ošemetné situaci. Jejich případný podíl na moci v rámci politického režimu, jemuž „systémově“ oponují, by způsobil ve straně vážné rozepře. Ortodoxní část strany by jistě viděla podíl na vládnutí v rámci demokratického systému jako zaprodání se, což by vyvolalo rozkol. Jinými slovy, případný podíl komunistů na vládní moci je více nebezpečný pro KSČM, než by byl pro současný demokratický systém.

Největším nebezpečím pro naši současnou demokracii by byl morální marasmus, který by úplná rehabilitace nástupkyně bývalé zločinecké organizace způsobila. Účast KSČM ve vládě by také zcela jistě oslabila mezinárodní pozici České republiky - jak mezi našimi vojenskými spojenci, tak mezi zahraničními investory.

Lidové noviny, 15.11.2005