„Monopolista“ Andrej Babiš zatoužil po většinovém volebním systému

Andrej Babiš během sněmu ANO 2011 opět zatoužil po většinovém volebním systému, který by jeho hnutí mohl ve volbách napomoci k jednobarevné nadpoloviční většině v parlamentu, a tedy i k obsazení celé vlády. Jedním dechem však dodal, že jde o touhu stěží naplnitelnou. Česká ústava totiž pro volby do Poslanecké sněmovny předepisuje „zásadu poměrného zastoupení“.

A k ústavní většině má ANO hodně daleko, přičemž z jiných stran se asi žádná nepřidá, neboť by si tak jen kopala vlastní hrob.

Preferování většinového volebního systému samozřejmě úzce souvisí s kritikou hnutí ANO na adresu koaličních partnerů. Andrej Babiš též nepřestává deklarovat odhodlání řídit stát jako firmu.

Zapomíná ale dodat, že jako takovou firmu, kde má majoritní podíl. A asi úplně nejradši by stát řídil jako majoritní akcionář firmy s monopolním postavením na trhu. Zvláště v českých podmínkách by však něco podobného už opravdu silně zavánělo diktaturou.

Babišovy volebně-inženýrské sny notně připomínají podobné snahy ODS z ne tak dávné minulosti. Většinový volební systém britského typu, kde k zisku mandátu stačí prostá většina v obvodu, patřil od začátku do agendy občanských demokratů.

Příležitost k jeho zavedení se naskytla v době opoziční smlouvy. Poněvadž ale ODS a ČSSD v roce 1999 ztratily ústavní většinu v Senátu, kterou pak už nikdy nedobyly zpátky, musely se přiklonit k poněkud krkolomnému řešení. Upravit stávající poměrný systém tak, aby fungoval de facto jako většinový a přetvořil českou politiku do podoby souboje pouze dvou velkých stran. K prosazení této inovace poměrného systému stačila nadpoloviční většina v obou komorách parlamentu.

Rozdělení země na velký počet malých, to jest málomandátových volebních obvodů spolu se speciální metodou přepočtu hlasů na mandáty by patrně opravdu mohlo vést k zamýšlenému cíli, leč novému volebnímu zákonu vystavil stopku Ústavní soud.

I pro Andreje Babiše může být lákavé vydat se nějakou podobnou cestou. A inspirativní je v této souvislosti i druhý předseda ODS Mirek Topolánek, jenž se snažil prosadit bonus pro vítěznou stranu voleb. Nicméně v roce 2010 si mohla jeho ODS, vedená už Petrem Nečasem, oddychnout, že se mu to nepovedlo, neboť bonus by bral Jiří Paroubek. Nemá cenu zde spekulovat, co by bonusem pozměněné složení sněmovny tehdy způsobilo.

Příběh nenarozeného Topolánkova bonusu ale určitě vypovídá o ošemetnosti volebního inženýrství, jež se někdy obrací proti záměrům svých strůjců.

Avšak zdaleka ne vždy. Za každým návrhem na změnu pravidel politické hry zpravidla stojí mocenský zájem, obvykle zahalený v čistém rouše vyšších cílů. V případě ODS i Andreje Babiše se mocenský zájem veřejnosti prodával a prodává pod reklamní nálepkou efektivního vládnutí.

Veřejnost by proto měla být ostražitá vůči každé snaze o přílišnou koncentraci moci, jakkoliv na první pohled pěkně zabalené. A neměla by nadále tolik přehlížet Senát. Tím, že v něm v době opoziční smlouvy ODS a ČSSD ztratily ústavní většinu, přece jen sehrál – dnes často vysmívanou – roli pojistky demokracie.