Jednou ze záhad českého politického života posledních let zůstává přesvědčení politiků, že voliči jsou ještě daleko větší pitomci než oni sami. To přesvědčení je silné a má konkrétní politické dopady. Na počátku byl zřejmě známý bonmot Miloše Zemana, který pravil, že šedesát procent obyvatelstva je dementních, dvacet procent jsou alkoholici, patnáct procent šílenci a jen zbývajících pět procent je schopno normální intelektuální činnosti.

Jestliže Zeman sledoval dlouhodobě některá média či se zajímal o počty diváků čekajících netrpělivě na další díl toho právě nejpopulárnějšího seriálu a komunikoval se zkušenými stranickými funkcionáři, lze jeho trpkost nad nechápavostí populace asi pochopit. Jenže to, že někdo není zrovna intelektuální obelisk se dvěma vysokoškolskými diplomy, čte bulvární deníky a kouká na televizní estrády, ještě neznamená, že je to osel ženoucí se za mrkví, kterou mu jezdec zavěsí na klacek před nos. Pud sebezáchovy i schopnost vidět dál než na špičku vlastního nosu zatím pořád ještě zcela nezanikly a projevují se obzvlášť, když je ouvej.

Proč se tedy i Mirek Topolánek, předseda strany tvářící se v ekonomických otázkách liberálně, v sobotním rozhovoru v MF Dnes tolik brání debatě o nutnosti úsporných opatření? Lidí, kteří si myslí, že nebudou třeba po volbách žádná tvrdá úsporná opatření, nepochybně ubývá a s horšící se situací ubývat budou. Opravdu si Topolánek, mimochodem ve vzácném souladu s Jiřím Paroubkem, myslí, že ony mandatorní, tedy zákonem předepsané výdaje, které z každé stovky vybraných daní spolknou více než osmdesát korun, přežijí bez úhony dopady světové krize na českou ekonomiku?

Možná je něco na tom, že ODS má ještě čas, než představí konkrétní program, protože do září se může mnohé změnit. Ale až lidé vyrazí k volbám, tak i ten traktorista Pepa z rychnovského výběžku bude chtít vědět, jak kdo bude stávající prekérní situaci řešit. A jestli si někdo myslí, že ho obalamutí řečmi o solidaritě, jistotách, nižších daních a zázračných penězích z EU či vystraší návratem komunistů k moci, tak to ať se rozloučí s dobrým volebním výsledkem.

I ten nejlevicovější důchodce si dobře rozmyslí, jestli je dobrý nápad vyplatit k Vánocům dva a půl tisíce třináctého důchodu a riskovat, že finanční trhy už neskousnou další dávky českých státních dluhopisů a v dalším roce se budou krátit penze o deset procent -tak jako v Lotyšsku. V našich podmínkách to dělá zhruba tisícovku měsíčně.

A i ten nejpravicovější živnostník se nyní ptá, zda je opravdu ve státní kase prostor pro snižování DPH v restauracích či zvyšování nákladových paušálů pro výpočet daní z příjmu.

Vypadá to, že se zase slibuje a bude slibovat modré z nebe. Je to sice zatím jen slabý odvar z toho, co se dělo před posledními sněmovními volbami, kdy byly v poslaneckém šílenství navýšeny mandatorní výdaje o více než šedesát miliard korun a s návrhy se tehdy předháněli jak socialisté s lidovci, tak část ODS. Ale proto je možná dnes těžké přiznat, že do toho stohu si se sirkami chodili hrát všichni. Teď naše rodina neřeší, jestli si koupit ojetou fabii, nebo si půjčit na novou oktávku. Teď jde o to, jak zařídit, aby nás nenavštívil exekutor. Tvářit se před volbami, že se nic neděje a jedeme dál kolem bílých skal, tentokrát u voličů nebude poptávaným estrádním číslem.

Z toho exekutora jde totiž na těch Zemanových šedesát procent hlupáků strach a ptají se: Co s tím hodláte dělat?

MfD, 29.6.2009