„Rakety vpravo, rakety vlevo, a ona mi tu mluví o kouření.“ Poznáváte? Přece film Jak básníci přicházejí o iluze. Jsou to slova třídního profesora Štěpána Šafránka poté, kdy jej jeho bývalý student, nyní už lékař, odváží do nemocnice s infarktem a manželka panu profesorovi vyčítá kouření.

Srovnání velkého důvodu vnitřního neventilovaného strachu, stresu, odporu v 80. létech, kdy jsme raději „nevěděli“, kde a jaké základny na našem území máme, a onoho malého důvodu srdečního kolapsu – kouření - mě napadá, když vidím letošní volební kampaň před sněmovními volbami.

Tyto volby přicházejí v době, kdy po více jak 25 létech od Listopadu jako by bylo všechno vyřešeno, hotovo a tím největším problémem byla „férová mzda i pro Pražany“ nebo „Praha bez kamionů“. Politik, který toto slibuje, nikdy nedával práci žádnému tátovi od rodiny a ty kamiony měl na magistrátě řešit v rámci své kompetence dávno! Navíc si asi neuvědomil, že toto jsou parlamentní, nikoli komunální volby, kdy každý zvolený člen Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nemá být lobbistou za svůj rajón, ale má přijímat celorepublikově prospěšné zákony, nebo možná raději rušit ty škodlivé.

Jiný příklad úžasného tématu: „Místo betonu zeleň.“ Obsese zelené strany je v tomto smyslu úsměvná. Pročpak jsou asi hektary a hektary úrodné půdy pokryty solárními panely? Boj proti CO2 byl a stále je velmi drahý. A další: „Aby nikdo nezůstal sám.“ A k tomu fotografie hezké slečny ze stejné strany. Asi si ta slečna chce nastěhovat starou maminku do svého bytu nebo se stát pečovatelkou.

Všechny ty slogany většiny stran budí dojem, jako bychom nebyli na křižovatce, jako by už bylo opravdu vše jasné a hotovo. A přitom ta velká témata kolem nás krouží velmi blízko.

Bohužel vždy pouze okrajově se dozvídáme, co nám po paní Jourové vzkazuje komise z Bruselu třeba o evropsko-unijním prokurátorovi. Nebo pouze v odpoledním vysílání TV slyšíme páně Macronův projev na pařížské univerzitě, na pozadí vlajek a za potlesku studentů. Jaké mohou být dopady jeho blouznění? Pár komentářů a zase ticho. Debata? U nás? Žádná. Nebo nenápadné potvrzování, že přijmeme euro. Pokud bych pominula důvody finanční i politické, Oldřich Kulhánek by nás v noci musel chodit strašit, kdybychom ty jeho-naše krásné bankovky vyměnili za banální platidla eurozóny.

Nikdo nemůže zpochybnit, že jsme Evropané, že Praha leží západněji než Vídeň, že už nikdy(!) nepřipustíme, abychom byli gubernii Ruska. Ale také po nás nemůže nikdo chtít, abychom trpně poslouchali diktát, který neprospívá nám a naší zemi. To jsme si mezi roky 1939 a 1989 dvakrát vyzkoušeli. Ze západu i z východu.

Témata, která jsou zásadní pro naši budoucnost, ale existují. Bojí se je kandidáti zvednout? Najdou odvahu říci, že se jedná o to, co jsme získali v Listopadu a co si postupně necháváme brát? Řekne někdo, že se znovu hraje o naši svobodu? Že opak tohoto pro někoho abstraktního slova je konkretizován do všech možných kontrol, do EET, do množství kamer a kontrol na dálnici, do povinné třídy mateřské školy, do vyhlášek a nařízení, ve kterých se už ani čerchmant nevyzná, do vyjadřování v duchu politické korektnosti, do „vlády“ nevolených, prý „občanských“ sdružení?

Najde někdo z těch rádobypolitiků pár dní před volbami odvahu říci, že děti ve škole jsou proto, aby se dobře naučily nejen učební látku, ale i takovou samozřejmost, že jejich vlast je Česká republika? Že normální je doma mít mámu a tátu? Že tady, mezi našimi hraničními kopečky, jsme doma my a že pozvat si můžeme jenom toho, koho budeme chtít?

Je toho dost, co bych chtěla jasně slyšet od budoucích poslanců. Někteří, usuzuji podle billboardů, si ale myslí, že rohlíkem natisknutých slibů nebo vyšroubovanými procenty přídavků ke mzdě nás opijí a tím splní svoji roli. Nesplní!

Přelomová doba, a nemylme se, dnešek je přelomový, potřebuje odvážné, ale zkušené lidi. Nikoli pouze hezké, hladké tvářičky čerstvých absolventů bezobsažných studií na podivných fakultách. Potřebuje lidi, kteří jsou schopni formulovat zásadní témata, důležitá pro budoucnost naší země a našich lidí, navrhovat řešení a mít přesvědčení a sílu ta řešení prosadit. Hladké tvářičky odnese pěna dní. Těch pár odvážných se snad najde. Třeba nejsou vymalováni na množství velkých billboardů s uhrančivými hesly. Třeba je nezvou příliš často ani do televizních debat. Ale měli bychom je rozpoznat. Stejně jako Šafránkův profesor dovedl rozpoznat zásadní a nepodstatné důvody svého kolapsu.