Předvolební doba je nejméně vhodný čas pro rozhodování o případném zákazu Národní strany

Do podzimních voleb půjde také Národní strana. Právě o ní prohlásil ministr vnitra Ivan Langer, že pomyslný pohár trpělivosti s ní ještě nepřetekl. Nicméně ministerstvo zvažuje postavení strany mimo zákon.

Ani to není nic nového. Nejvyšší soud musel přinutit ministerstvo vnitra, aby stranu registrovalo poté, kdy registraci podala v roce 2002 a ministerstvo ji opakovaně odmítlo registrovat. To byl v podstatě jediný větší úspěch v krátké historii této strany, která předstírá historii dlouhou, neboť se prohlašuje za „obnovenou stranu“ Palackého a Riegra. Zároveň jde o největší neúspěch státu při pokusech s touto formací zatočit. Jestliže tedy Langrovi úředníci zkoumají zákonnost této strany, měli by postupovat s nejvyšší obezřetností. Stát opakovaně v soudních přích prohrává, i v takových kauzách, kdy selský rozum napovídá, že to nelze prohrát, viz například kauza kolem Diag Human.

Hra na program

Není třeba být právníkem, abychom si udělali názor na zákonnost či nezákonnost programu této strany. Její politický program, označovaný za „manuál obrany českých národních zájmů“, ze značné části obsahuje koncepty zastávané úctyhodnými politickými subjekty. Jednou z mála výjimek je požadavek obnovy trestu smrti. Nicméně postoj Národní strany k Evropské unii je v podstatě v souladu s postoji nikoho menšího než prezidenta republiky Václava Klause. Její snahy „směřují k zamezení degradace a rozpuštění národních hodnot v multikulturním a multietnickém eurounijním chaosu“. S požadavkem posílení kontrolních mechanismů státu a posílení odpovědnosti úředníků bude souhlasit asi každý.

Odmítání revize Benešových dekretů rezonuje s postoji napříč politickým spektrem. Vystoupení z NATO by se jistě líbilo komunistům.

Zajímavý je postoj k hospodářským otázkám, kde Národní strana na jedné straně podporuje soukromé vlastnictví a volný trh, avšak zároveň je pro státní majoritu ve „strategicky důležitých podnicích“. A takto bychom mohli postupovat odstavec po odstavci ve všech dvaceti kapitolách programu.

V úhrnu program podivuhodně mapuje obavy a stesky průměrného českého člověka. Nepředpokládá žádnou radikální vizi, s jakou ohromovali v první polovině minulého století komunisté, když předložili planetární recept pro ráj na zemi. Vše, co vás štve, odstraníme, liberálním umělcům peníze sebereme, nadnárodní společnosti vyženeme, kriminálníky pozavíráme. Někde na pozadí jsou ústavní změny, například přímá volba prezidenta a institut referenda ve „všech důležitých otázkách zahraničněpolitických, vnitřních a ústavních, které se mohou přímo dotknout života občanů“. I na to hodně lidí slyší v iluzi, že referendum je „víc demokratické“ než kterákoli jiná volba.

Kdyby nebylo voleb, patrně by si Národní strany komentátoři všímali leda snad v souvislosti s výstřelky typu „dobrovolné vystěhování Romů“. Ale i to je floskule vytržená ze souvislosti z článku předsedkyně strany Petry Edelmannové. V něm najdeme zajímavější momenty: jasně z něho vyplývá, že se Edelmannová v podstatě těší na případný zákaz Národní strany. Připomíná zrušení Vlámského bloku v Belgii, přičemž se strana přes noc přerodila do Vlámského zájmu a „stala se druhou nejvýznamnější stranou v zemi“. Což sice není podle počtu poslaneckých křesel pravda, nicméně významná strana to v Belgii nepochybně je.

Co s tím

To neplatí o Národní straně. Předloni dostala Národní strana 0,17 procenta hlasů do Poslanecké sněmovny, k tomu není co dodat. Nicméně v komunálních volbách získala sedm zastupitelských křesel a v Třemešné na Bruntálsku se její člen stal dokonce starostou. Jistě i v nastávajících volbách mají šance na podobný výsledek, nazvěme ho jakkoli, úspěchem nebo fiaskem.

V září, tedy v předvolebním období, má vnitro „o Národní straně rozhodnout“. Už to je problematický krok. Na rozhodování mělo dost času od roku 2002, ať bylo v těch či oněch rukách. Předvolební doba je pro rozhodování o politické straně ten nejméně vhodný čas. Stát může svými sloními kroky způsobit víc škody než užitku. Hrozí nebezpečí, že stranu svým dupáním vyzvedne k důležitosti, která jí naprosto nepřísluší. Bylo by pěkné, kdyby soudní verdikt zněl: Národní strana se odsuzuje k bezvýznamnosti.

Jenže ten rozsudek už padl. Vynesli ho občané, 0,17 procenta hlasů jistě nebyl důvod k oslavám. Což všechno by nemělo vést k závěru, že bychom měli Národní stranu bagatelizovat. Kdyby došlo k sociálním a politickým otřesům, jistě by se úspěšně na vzdutých vlnách povozila. Žádné vlnobití zatím na obzoru není, a proto je zbytečné vytvářet vlny uměle.

LN, 29.8.2008