Zatímco se odstupující premiér a prezident jako malí kluci přou o to, kdo na kom páchá sarajevskou zradu a jak správně pojmenovat budoucí kabinet, dává se v tichu politických kuloárů příští ministerská sestava dohromady. Má sloužit jen několik měsíců a být složena z odborníků bez stranických legitimací.

Záměr je to ušlechtilý. Jenže kde ony experty brát a přitom nekrást? Od špičkového firemního manažera by vyžadovalo extrémní oběť nechat - nadto uprostřed ekonomické krize - práci prací a jít tahat za partaje levé či pravé horké kaštany z ohně. Stejně tak není mnoho uznávaných akademiků, kteří by byli s to umazat si ruce od politického bláta. Kdo by také stál o to být loutkou parlamentních formací, nést na bedrech odpovědnost a zároveň se koukat, jak strany občanům před volbami namlouvají, že s onou vládou nemají vůbec, ale vůbec nic společného? Snad proto jsou posté a prvé omílána jména bývalých ministrů nebo alespoň dřívějších adeptů na vládní křesla, vysokých státních úředníků a diplomatů. Spekuluje se dokonce o tom, že by se i někteří významní straníci mohli vzdát partajních průkazek a v roli nestranických expertů napochodovat na ministerstva. A aby byl obrázek Kocourkova dokreslen do posledního detailu, přichází zelení s nápadem zachovat jimi nominovaného nestranického šéfa diplomacie, přestože právě on patřil coby symbol zahraniční politiky odcházejícího kabinetu k aktérům opozicí nejkritizovanějším.

Než takhle lišácky punktovat vládu, je už lepší vzít za slovo místopředsedu ODS Vodrážku a nabídnout premiérský post neznámému panu Vopičkovi. Anebo tlačit strany, ať se dohodnou na exekutivním týmu plně politickém, duhově zbarveném. Na to by se však tvářily kysele. Přivést v hospodářsky těžkých časech zemi k volbám je ten nejméně vděčný úkol, jaký si dokáží představit.

Psáno pro ČRo1

Autor pracuje v Masarykově dělnické akademii