Jednadvacáté století si přes masivní rozvoj techniky pomalu říká o označení „století víry“. Víry oddané, neomezené a hlavně nekritické. Reklama otevřená i skrytá nás masíruje billboardy počínaje a pánskými toaletami konče. Co běží v obrázkové podobě v televizi je pro mnohé z nás nezpochybnitelným faktem. Bohužel toho využívají nejen prodejci pracích prášků, ale i politiky.

Jako zjevení zapůsobilo, když byl na pozadí někdejší aférky amerického prezidenta Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou režisérem Barry Levinsonem natočen film Vrtěti psem s Dustinem Hoffmannem a Robertem deNiro v hlavních rolích. Příběh se točil kolem manipulátorů zahlazujících stopy za románkem smyšleného prezidenta s mladičkou Světluškou v prostorách Bílého domu. Bylo před volbami a očekávaný sešup prezidentské popularity mohlo zachránit pouze nastolení tématu, které všechna ostatní přebije. Jako skvělý nápad se ukázalo naservírovat veřejnosti vybájený ozbrojený konflikt v daleké Albánii. Aby vše působilo věrohodně, pomohli nejen běžní píáristé a lobbisté, ale i hollywoodští producenti a hvězdy showbyznysu. Před americkým voličem se začala odehrávat válka, kterou by nerozeznal od pravé, včetně srdceryvných osobních dramat.

Nedělejme si iluze. Ještě mocnější než svět politiky je svět peněz. Pak není nic snazšího než války nejen zahrát, ale i rozpoutat. Tedy je-li k tomu opravdu vážný důvod.

Ve Spojených státech amerických se schyluje k rozhodujícímu volebnímu klání. Republikánské administrativě vážně hrozí, že bude vystřídána demokratem Barackem Obamou. Ještě víc než politiky musí tato vize děsit neokonzervativní ideology a majitele mocných korporací chrlících jako na běžícím páse zbraňové systémy.

Není například náhodou, jak rychle a ve velkém stylu se do přesvědčování českých poslanců o potřebě amerického radaru v Brdech zapojily firmy Boeing, Lockhead Marten a další.

George Bush junior dokázal zkombinovat šíření demokracie napříč planetou, byť bez ohledu na názor domorodců, a oživení projektu hvězdných válek s roztočením kol zbrojařského průmyslu, na němž tradičně stojí ekonomika nejedné země. Nyní hrozí, že tučná sezóna končí a vynaložené prostředky byznysmenů přijdou vniveč.

Nechci neochvějně tvrdit, že konflikt na Kavkaze byl rozpoután, jen aby pomohl udržet republikány, tentokrát s někdejším vojákem Johnem Mc Cainem v čele, u kormidla americké vnitřní i mezinárodní politiky. Jednak pro to nejsou důkazy, jednak tuto myšlenku již vyslovil ruský premiér Putin. A opakovat jeho slova se v českých salónech dvakrát nenosí.

Všimněme si proto alespoň několika detailů dokreslujících podezření, že nám někdo něco zatajuje, v horším případě rovnou věší bulíky na nos. Zatímco v dnešním Rusku oprávněně vidíme znovu se vzmáhajícího nositele velmocenských choutek, gruzinskému prezidentovi Saakašvilimu ochotně tolerujeme fascinaci Stalinem i navázání na dřívější Gamsachurdiovu představu, podle níž kdo žije v Gruzii, je zkrátka Gruzínec. Omezování svobody slova a práv opozice, o podivných úmrtích opozičních představitelů nemluvě, nám vadí v Rusku, ovšem v Gruzii nikoliv. Tu bez rozpaků pozveme do Severoatlantické aliance.

Většinou západních médií se jako lavina přehnala zpráva o odporném ruském vtrhnutí na gruzinské území, do města Gori s úchvatným muzeem Jozifa Vissarionoviče Stalina. Rozumné vysvětlení, proč Saakašvili bombardoval jihoosetinské město Cchinvali, jeho civilní čtvrti, univerzitu či parlament, dosud nezaznělo. Pročpak asi?

Za daných okolností je nejlepší zachovat nad kavkazským konfliktem střízlivý nadhled a raději dát prostor mezinárodním pozorovatelům sdruženým například ve speciální komisi OSN či OBSE. Tento názor postupně sílí i na půdě Evropské unie.

Česká pravicová vláda - a s ní také většina sdělovacích prostředků – si v prvních reakcích příliš chladnou hlavu neuchovala. Zejména premiér Topolánek, ministr zahraničí Schwarzenberg a Bursíkovi zelení bez rozpaků přijali interpretaci Washingtonu a jeho spojence v Tbilisi. Jiný byl přístup opozice. Komunisté přednostně naslouchali Moskvě. Sociální demokracie s jednoznačným stanoviskem váhala. A ani s odstupem času neřekla víc, než že nevhodně si počínaly obě strany sporu a že je na místě nezávislé vyšetřování. Komentátoři, kteří hovoří o nadbíhání ČSSD Rusům a její nepřímé podpoře imperiální politiky Ruska, sebou nechávají kýmsi vrtět, aniž by si ověřili fakta. Aktuální informace z Bruselu navíc vyvracejí podezření, že se česká sociální demokracie odlišuje od přístupu Evropské unie ke Gruzii.

Karel Hvížďala na Českém rozhlase 6 nedávno zopakoval další mediální klišé, a sice že sociální demokracie původně bez mrknutí oka vyjednávala o americkém radaru na českém území. Jakmile se však za radar postavila ODS a ČSSD zjistila, že radar nemá u občanů podporu, Jiří Paroubek obrátil a začal vytloukat politický kapitál: postavil se proti radaru a dokonce prý prohlásil, že kdyby radar prošel, jeho příští vláda by smlouvu vypověděla.

Docela mne mrzí, že Karel Hvížďala, jehož si upřímně vážím coby nestora české žurnalistiky, neuvedl zdroj této informace. Sám si vzpomínám jen na Paroubkova slova o tom, že budoucí přístup sociální demokracie ke smlouvě může ovlivnit, zda parlamentem projde těsnou většinou, podpořená přeběhlíky a bez diskuse kabinetu s opozicí. To, že Lidový dům neavizoval povolební vypovězení smlouvy s USA, mu dokonce vyneslo tvrdou kritiku z řad pacifistů a kritiků zleva. Sociální demokracie význam transatlantické spolupráce nezpochybňuje, naopak má tendenci vést s americkými partnery otevřenou diskusi, jejímž smyslem je přispět k naplnění oboustranných zájmů, nikoli jen slepě kývat.

To také vysvětluje technické konzultace, které byly nad radarem vedeny za sociálnědemokratických vlád. U spojenců je běžné, že a priori nevylučují žádné téma z debaty. Dejme tomu rozvoj společné protiraketové obrany NATO spadající pod společné rozhodování a velení. Bushova vláda vsadila na jiný, bilaterální přístup a po českých volbách přistoupila k vrcholnému, už ne technickému, ale politickému aktu a oficiální nótou zaslala ministerskému týmu Mirka Topolánka žádost o umístění čistě amerického radaru na našem území. Postavit se proti tomuto aranžmá, oživujícímu studenou válku a dělení světa mezi jednotlivé mocnosti, nemá s vytloukáním politického kapitálu nic společného. Spíš v něm vidím střízlivost, která nepřitápí pod mezinárodním kotlem.

Je jistě smutné, když nad zahraniční politikou České republiky neexistuje shoda ani mezi prezidentem a vládou, ani mezi koalicí a opozicí. Ještě smutnější je činit ze zahraniční politiky rukojmí domácích sporů. Východisko je přitom nasnadě: otevřená rozprava v Poslanecké sněmovně nad mezinárodními vztahy naší země, nad blížícím se předsednictvím Evropské unie, jíž se „to“ chystáme „osladit“, nad našimi postoji k Balkánu, Kavkazu a pochopitelně i radaru. Vláda však o ni dosud nestála.

Není to náhodou proto, aby se i jejím prostřednictvím neroztříštil virtuální skleník, v němž žijeme? Leckdy je pohodlnější a efektnější věřit mýtům a vidět svět černobílé, než se pídit po pravdě. Můžeme být s rychlými slogany všude vidět, získávat jimi ostruhy u těch, co produkují globální propagandistické kampaně. Dobrat se k pravdě však lze jedině kladením otázek, kritickým myšlením, detailními analýzami. Nechají-li sebou vrtět i nezávislá média, nastoupíme cestu pěšáků, s nimiž velcí hráči na šachovnici manipulují, jak je jim libo.

V upravené podobě odvysílal 8.9.2008 Český rozhlas 6