Premiér Mirek Topolánek a ministr zdravotnictví Tomáš Julínek předvedli v minulých dnech před sdělovacími prostředky překvapený kukuč. Představte si, že ne vše u nás má svého vlastníka! Ministr Julínek například v Nedělní partii TV Prima poukázal na zdravotní pojišťovny, které prý dnes nikomu nepatří. „Tam máte k dispozici buďto znárodnit, anebo je nabídnout nějakým vlastníkům,“ prozradil šéf resortu zdravotnictví.

Své majitele by podle české vlády měly najít také fakultní nemocnice. Menší koaliční strany sice prosadily jejich neziskovou podobu, nicméně ani model akciové společnosti pod státní kontrolou nevzbudil příliš nadšení. S odvoláním na právní analýzy jej odmítlo vedení Karlovy univerzity a přidala se i další vysokoškolská pracoviště.

A ještě příklad do třetice. Tamtamy zvěstují snahu ministerstva školství o takovou reformu, která v návaznosti na trend z let nedávno minulých přiblíží vysoké školy státu. Mají být komercionalizovány, s omezenou akademickou samosprávou a postavením jakési přípravky na budoucí povolání. Nespokojenost s vládními plány zazněla v minulém týdnu i na oslavách šesti set šedesáti let od založení Univerzity Karlovy. Naštěstí mají akademici k dispozici nedávný nález Ústavního soudu. V něm mimo jiné stojí: „Jelikož vědecké bádání je pojmově spojeno s kategorií svobody (viz článek 15 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod), jsou všechny zákonem zřizované vědecké instituce budovány na principu autonomie, samostatnosti a oddělenosti od státní moci. Orgány těchto institucí (vysokých škol, Akademie věd České republiky) jsou tudíž utvářeny vědeckou komunitou (u vysokých škol akademickou obcí).“ Tolik Ústavní soud.

Univerzity, veřejnoprávní média, ale třeba i zdravotní pojišťovny mají cosi společného. Nejsou ani státní, ani soukromé, a poskytují určitý typ veřejné služby. Pro její snazší pochopení si nejprve objasněme dva jiné pojmy.

Tím prvním je „veřejnost“. Ta podle filozofa Jürgena Habermase vznikla v polovině devadesátých let, kdy lidé začali ve velkém číst noviny a navštěvovat diskusní spolky, salóny, kavárny. Vedle privátních se začaly formulovat také zájmy společné, či, chcete-li, veřejné.

Druhým důležitým termínem jsou „veřejné statky“. Legendární Samuelsonova učebnice Ekonomie, k jejímuž českému překladu napsal předmluvu plnou obdivu Václav Klaus, definuje veřejné statky jako ekonomické aktivity nesoucí společnosti větší nebo menší užitek, které není možné efektivně ponechat soukromému podnikání. Důležitými příklady veřejných statků jsou podle Samuelsona udržování národní obranyschopnosti, zákonnosti a pořádku v zemi, výstavba dálniční sítě, podpora základního výzkumu a veřejného zdraví.

A ještě pár slov k „veřejné službě“. Aby plnila své poslání, nesmí být vykonávána za účelem zbohatnutí. V ideálním případě by měla být nezávislá politicky i ekonomicky, včetně nezávislosti na státním rozpočtu. Za jistých okolností by ji mohly realizovat i komerční subjekty, přesto je ale v Evropě běžnější, že je zajišťována ze zákona samostatnými subjekty, oproštěnými od vnějších vlivů, jež by mohly veřejnou službu jakkoli deformovat. Když pak budeme chápat veřejnou službu jako obsah, tak k němu logicky potřebujeme veřejnoprávnost coby statut.

Evropskou tradicí je podpora a rozvoj veřejných služeb. Ve sféře médií, školství, zdravotnictví či sociálních věcí. Očekává se od nich vysoká kvalita a snadná dostupnost. Na to by měli dohlížet uživatelé, nezávislí odborníci i zástupci státu.

Přesto se veřejné služby stávají předmětem politického zápasu. Zejména neoliberální část pravice mívá tendenci veřejnoprávní status odmítat a zužovat výběr na subjekty soukromé a v minimalizované podobě státní. Křesťanské a sociálně citlivé pravicové proudy spolu se sociálními demokraty, umírněnými liberály a zelenými se v evropském rámci naopak zasazují o status quo, tedy o rozlišování mezi soukromým, státním a veřejným.

V České republice nezažíváme střet o veřejnou službu poprvé. Premiérová je ale šíře témat, která se probírají víceméně zároveň. Nemůže být náhodou, že čelní členové ODS stále častěji zpochybňují jak veřejné vlastnictví, tak veřejnou službu, a plánují legislativní změny tu ve zdravotnictví, tu ve školství. Lidovci a zelení je přitom v koaliční sestavě brzdí jen opatrně. Bohužel, také tuzemské levici a voličům obecně občas uniká, nakolik zásadní zápas o veřejné služby je. Přitom poté, co budou nalezeni vlastníci pro zdravotní pojišťovny nebo fakultní nemocnice, může zesílit volání některých modrých, ale i oranžových zákonodárců po privatizaci České tiskové kanceláře a v dalším kroku třeba i České televize a Českého rozhlasu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6