Nastává poslední rok Sobotkova kabinetu a ministři jako kdyby chtěli dohnat, co dosud zanedbávali. Také Česku - stejně jako jiným zemím - chybí velké investice.

Co bývalo obvyklé při poválečné obnově Evropy a mohutné modernizaci infrastruktury koncem minulého století, to se v poslední době vytratilo. Peníze se utrácejí za spotřebu a žádná investice, která by připravila budoucí prosperitu, se nechystá. Také z toho důvodu ani není možný nějaký významný hospodářský růst.

Výroba spotřebního zboží bude vždy omezena množstvím lidí, kteří budou mít chuť a peníze jen tak utrácet. Vláda Bohuslava Sobotky se o investice nestarala ani v nejmenším, tím se ostatně nevymykala z přístupu minulých kabinetů, až v nich v rámci úsporné politiky loni ustala vůbec, pokud necháme stranou nereálné projekty typu Dunaj-Odra-Labe.

Teď najednou se to má změnit, zdá se z nových zpráv o tom, že se znovu rozjíždí projekt dvou nových jaderných reaktorů, tentokrát v elektrárně Dukovany, a také o vysokorychlostních tratích, které mají spojit velká česká města s Berlínem, Mnichovem, Vídní, Bratislavou a Varšavou. Celková investice může dosáhnout bilion korun, z toho by třetina připadla na reaktory, zbytek na dráhu.

Vláda ovšem zaspala, to je vidět z toho, že maximálně stihne vytvořit další strategii výstavby a zbytek nechá na své nástupkyni po říjnových volbách. To znamená, že se její rozhodování nemusí plně držet realistických mantinelů.

Proč nenaplánovat velkolepé stavby a neprokázat tak svou údajnou kompetenci, když odpovědnost ponese někdo jiný. Proto bude na místě sledovat, jak odpovědní ministři či sám premiér budou schopni odpovědět na důležité kontrolní otázky.

V případě reaktorů jde o to, do jaké míry se jejich stavba vyplatí. Nároky na bezpečnost drží cenu za atomové reaktory trvale vysoko, například ve Spojených státech stojí jeden reaktor devět miliard dolarů. Tři sta miliard korun tedy nemusí na dva dukovanské reaktory stačit.

Zároveň průběžně klesá cena elektřiny z obnovitelných zdrojů, je tedy třeba se smířit s tím, že se dukovanské reaktory nevyplatí. Najde se pro ně jediný důvod a tím je stabilita energetického systému v příštích desetiletích. To je argument, se kterým se staví nové reaktory ve Finsku a Velké Británii. Nutno však podotknout, že přesvědčivé argumenty pro stavbu strategických a tím mimořádně drahých reaktorů nezazněly. A stavět jen proto, aby se stavělo, nedává smysl ani dnes, kdy je k dispozici hodně volných financí.

U vysokorychlostních železnic je třeba vyřešit jiný problém. K čemu stavět tratě pro superrychlíky, když jsme nebyli schopni modernizovat lokální tratě a dotáhnout základní rychlíkovou síť aspoň na úroveň regionálních expresů, jaké v západní Evropě spojuje všechna velká města.

Trochu to připomíná stavitele, který ještě pořádně nedokončil základy a pilíře hrubé stavby, a už se ale chystá na superdrahou střechu. Základní otázka tedy zní, jestli nejdříve nesplnit jednodušší úkol a teprve potom se pustit do toho většího. Skrývá v sobě podezření, že vysokorychlostní tratě jsou jen vzdušnými zámky bez šance na skutečnou realizaci.

Investovat je správné a dokonce by se dalo říci, že to je tím lepší, o čím větší peníze půjde. Rozptýlit předem všechny pochybnosti racionálními argumenty je však nezbytným předpokladem ještě předtím, než se utratí první koruna.