V poslední době opět rozvířená diskuse o „velké koalici“ vytváří spíše iluze o současné politické situaci v Česku. V nedělních Otázkách Václava Moravce se k tomuto tématu vyjadřoval předseda Senátu PČR Přemysl Sobotka a bývalý premiér Miloš Zeman. Jak Zeman, tak Sobotka vznik velké koalice nepovažují za pravděpodobný scénář povolebního vývoje. Zeman stále sází na to, že ČSSD po případném volebním vítězství uzavře s komunisty neformální dohodu o podpoře menšinové vlády ČSSD. Sobotka se naopak vyjádřil v tom smyslu, že v zájmu reforem není možné uvažovat o menšinové vládě ODS tolerované ČSSD.

Jestliže se však téma „velké koalice“ přesto vrací s určitou periodicitou do zájmu médií, je to téma, které vyžaduje krátkou úvahu. Přitom se nemůžeme dle mého názoru příliš porozhlížet po blízkém či vzdálenějším evropském okolí. Vznik velké koalice SPD a CDU/CSU v Německu po volbách na podzim loňského roku je podmíněn i celkovým jiným společenským klimatem v Německu. Bývalý kancléř Schröder dokázal dovést volební kampaň SPD do úspěšného konce. Využil přitom několika hrubých chyb do té doby opoziční CDU/CSU ze závěru volební kampaně. Kromě toho i v nemalé části SPD dozrálo přesvědčení, že systémové problémy financování vysoké nezaměstnanosti a ostatní sociální výdaje je nutné reformovat. A v německých podmínkách je váha postkomunistů z volební aliance „Levých“ přeci jenom okrajovou záležitostí ve srovnání s naší komunistickou stranou. SPD a CDU/CSU tak mají k sobě na celoněmecké úrovni relativně blíže než SPD a postkomunisté.

V Česku bylo téma koalice ODS a ČSSD také diskutováno již od chvíle, kdy ČSSD zaznamenala první velký volební úspěch v roce 1996. Po volbách v roce 1996 totiž ČSSD umožnila vznik menšinové koaliční vlády pravého středu první nepsanou „opoziční smlouvou“. V následujícím období se většinou otázka velké koalice diskutovala v souvislosti s tím, kdyby v parlamentu výrazně posílily extremistické strany (včetně komunistů) a velká koalice ODS a ČSSD by byla nezbytností pro demokracii. Místo „velké koalice“ ale vznikla po mimořádných volbách 1998 jiná forma účelového spojenectví ODS a ČSSD, tentokrát v písemné „opoziční smlouvě“ s cílem prosadit změnu volebního zákona. Tato snaha však skončila neúspěšně .Období 1996 až 2002 bych proto označil za periodu, kdy ODS a ČSSD byly v zájmu určité politické stability ochotny ke spolupráci. A toto období se současně vyznačovalo i tím, že mezi ČSSD a KSČM byl ještě patrný zřetelný programový odstup.

Na konci čtyřletého období 1998/2002 panovalo zejména v ODS rozčarování z toho, že opozičně smluvní vládnutí s ČSSD nepřineslo ODS téměř nic. ČSSD se naopak zabydlela na ministerstvech. Výsledek voleb v roce 2002 umožnil ČSSD vytvořit stojedničkovou nekomunistickou koalici. Vinou nejen personálního vakua po odchodu Zemana z pozice vůdce ČSSD se však tato vláda permanentně dostávala do existenčních potíží. Zejména po nástupu Jiřího Paroubka do čela vlády změnila ČSSD svou politiku a začalo rychlé sbližování s KSČM. Ze současné situace tedy vyplývá pouze několik málo možností povolebního uspořádání po volbách 2006. Za předpokladu, že spolu s KSČM získá ČSSD více než 100 křesel v parlamentu, lze očekávat vznik menšinové vlády ČSSD s podporou komunistů. Nezískají-li ČSSD a KSČM více než 100 mandátů, vznikne naopak prostor pro vlády koaliční. Otázkou, která je zatím bez jasné odpovědi, je směřování Strany zelených. Pokud by zelení ve volbách skutečně překročili hranici 5% nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, bude pro vznik koaliční vlády rozhodující to, zda budou ochotni podílet se na vládě s ČSSD tolerované komunisty nebo ne. Z prohlášení předsedy Strany zelených sice vyplývá, že zelení nechtějí být ve vládě podporované komunisty, zda by se tak zachovali i po volbách se ale lze jen dohadovat. Pokud by ČSSD, KDU-ČSL a zelení získali více než sto mandátů, jeví se jako pravděpodobná tato koalice. Pokud by obdobná koalice ODS, KDU-ČSL a zelených dala více než sto mandátů, je možná i tato koalice. Teoreticky lze připustit i menšinové kabinety ČSSD a KDU-ČSL nebo ODS a KDU-ČSL tolerované zelenými. Nevidím však za dnešní situace téměř žádný důvod pro vytvoření velké koalice ČSSD a ODS. Na straně ODS je stále velmi živý dopad „opoziční smlouvy“ s ČSSD, na straně ČSSD je naopak patrná ochota maximálně těžit z dnešního i budoucího postavení komunistů. Navíc velmi podstatným se mi jeví i to, že za posledních několik let došlo k výraznému prohloubení rozdílů v programech ODS a ČSSD. Jako případný svorník takové „velké koalice“ nepovažuji ani návrat k myšlence změny volebního zákona. Zatímco v ODS je tato myšlenka stále živá, v ČSSD již dávno odezněla s odchodem Zemana do politického ústraní. V ČSSD se dnes nepokrytě kalkuluje právě s tím, že potřebnou většinu v parlamentu lze pohodlně získat spolu s KSČM. Je zřejmé, že pokud by se do poslanecké sněmovny kvalifikovala kromě zelených ještě další pravicově orientovaná strana, výrazně by to snížilo šance ČSSD na vytvoření menšinové vlády podporované komunisty. Proto pouze výrazné volební vítězství pravice dává jistou naději těm z nás, kteří si přejí skončení současné vládní politiky. Tak jsou rozdány karty.