Bylo by nošením dříví do lesa upozorňovat na skutečnost, že politická strana Věci veřejné v posledních sněmovních volbách uspěla díky zdůrazňovanému boji proti korupci a nyní se paradoxně stala příkladem strany, jejíž dva významní představitelé byli soudem (byť nepravomocně) za korupční jednání odsouzeni. Není to však jediný paradox, který je se současným působením VV spjatý.

Podobné kuriozity se ostatně již v polistopadových dějinách v ČR objevily. Lze vzpomenout např. na někdejšího sociálnědemokratického ministra a místopředsedu ČSSD Iva Svobodu, který se v roce 1999 stal předmětem trestního vyšetřování za vytunelování společnosti Liberta, za což byl v roce 2005 pravomocně odsouzen. Byl tak řadou lidí vnímán jako hlavní oběť "Akce čisté ruce", kterou jeho strana před volbami halasně propagovala.

V současnosti se VV staly – alespoň dočasně – hlavním nositelem korupčního "černého Petra" v Nečasově vládě, přestože to byly právě ony, kde se zpočátku stavěl do role zásadové strany odhalující korupční praktiky ostatních stran. To se projevilo zvláště véčkařským jednáním v "kauze Drobil" na konci roku 2010. A současná kauza VV odsunula do pozadí mediálního zájmu jiné vládní problémy jiných stran, např. kauzu Promopro.

Proces s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou se přitom netýkal toho typu korupce, který veřejnosti nejvíce vadí, tedy zneužití postů ve veřejné správě k bezprostřednímu obohacení sebe sama či své strany. Kupování loajality poslanců je sice problém, ale týká se vnitřního života strany a jejího parlamentního klubu. A odhalen byl díky interním véčkařským půtkám, i když vnější vlivy na loňský vnitrostranický puč připravovaný Jaroslavem Škárkou a Kristýnou Kočí nelze ignorovat. Orgány činné v trestním řízen se spíše musely prodírat dodávanými materiály od obžalovaných a médií, než že by policejní orgány samy případ odhalily.

Případ VV by z racionálního hlediska také mohl ukončit příklon nemalé části veřejnosti k "rychlokvašným protestním" stranám, které se zaštiťují bojem proti korupci a mají dobrou mediální propagandu, aniž by svoje sliby myslely vážně. Voliči však často jednají spíše iracionálně a nový mesiášský styl má v situaci masivního znechucení politikou stále šanci na úspěch. Mediální ikona a pár lokálních autorit se snadno nechají zlákat vlivnými lidmi v pozadí takových projektů a důvěra nespokojených voličů je tu po mediální masáži cobydup.

Již v současnosti jsou VV vnímány jako součást politického establishementu. Bude tedy zajímavým paradoxem, sveze-li se na odporu vůči nim nějaká nová strana či hnutí bojující proti "politickým dinosaurům".