POLITIKA: Ve jménu Božím?
Katolíci a landsmanšaft
Blízké vztahy mezi představiteli katolické církve a SDL nelze nevidět. Stačí si připomenout čestné hosty na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku. Byl to napříkad Daniel Herman coby mluvčí České biskupské konference. Dnes působí v sekci lidoveckého ministra kultury Václava Jehličky, který urputně prosazuje, aby stát bez jasného ocenění vyplatil během šedesáti let 270 miliard, z toho 83 procent právě římskokatolické církvi. V roce 2002 v Norimberku pro SDL celebroval mši arcibiskup, metropolita moravský Jan Graubner. A pak v klidu usedl vedle Siegrieda Zogelmanna, bývalého nacisty a blízkého spolupracovníka Hanse Krebse (vydali spolu v roce 1938 knihu „Sudetské Německo na pochodu“ a Krebs byl v roce 1947 jako válečný zločinec popraven). Dnes týž Jan Graubner vede Církevní komisi, se kterou naše vláda o církevním majetku jedná.
Opus bonum a samet
Představitelé a organizace římskokatolické církve spolu s SDL spřádají kolem ČR pavučinu už řadu desetiletí. V roce 1972 bylo v Německu založeno laické katolické sdružení Opus bonum. To od poloviny osmdesátých let spolupracovalo s organizací německých katolíků Ackerman-Gemeinde, která je součástí SDL spolu s organizacemi Witikobund a Seliger-Gemeinde. Sudetoněmecká rada přijala 7. května 1961 tzv. 20 bodů. Požaduje v nich opětovné usídlení sudetských Němců na původních územích, s nimiž smí být disponováno jen s jejich výslovným souhlasem. Prosazuje právo na národní sebeurčení, které vychází z kolektivní etnické příslušnosti, nikoliv občanské identity. Nejde tedy o nic jiného, než o právo sudetských Němců opět osídlit ČR s tím, že jimi osídlená území mohou být následně odtržena. Opus bonum začalo v roce 1977 podporovat Chartu 77. Lidé bojující v naší zemi proti komunistické totalitě byli jistě vděčni za každou pomocnou ruku. A ne všichni museli nutně tušit, kam ta ruka vede a jaký v budoucnosti vystaví účet. Z Charty 77 po sametové revoluci v roce 1989 povstala valná část nové politicko – mocenské reprezentace ČR. Její hlavní osobnost – Václav Havel se stal prezidentem a v jednom z prvních projevů se omlouval sudetským Němcům.
Chobotnice roste...
Dalším výrazným politikem byl Jan Ruml – dlouholetý ministr vnitra vlád pod taktovkou ODS. Proslavil se nejen pomocí potomkům kolaborantských šlechtických rodů v jejich sporech o rozsáhlý majetek, ale i svou účastí na pádu Klausovy vlády v roce 1997, jemuž předcházely právě spory o církevní majetek mezi předsedou vlády a křesťanskodemokratickými politiky z KDU–ČSL a bývalé KDS. Těm svými interpelacemi v Evropském parlamentu (EP) nepomáhal nikdo jiný než dnešní nejvyšší šéf sudetských Němců poslanec EP Berndt Posselt a na domácí scéně kardinál Miloslav Vlk. Poté se Jan Ruml už jako předseda Unie svobody, která se při vládní krizi odloupla z ODS, zúčastnil slavnostního otevření kanceláře SDL v Praze 24. března 2003. Stranou pozornosti nezůstalo ani jeho pozvání dnešního nejvyššího představitele sudetských Němců Berndta Posselta na oběd do horní komory našeho parlamentu. Zároveň si vysloužil pochvalu místopředsedy SDL v Rakousku Alfréda Beckera, který se v roce 2003 dopustil nezapomenutelného výroku: „Freiheits Union, já nevím, jak se to říká tedy v češtině, pana Rumla, to asi by byla ta nejsilnější strana pro naše voliče.“ (V češtině se „to říká“ Unie svobody)....
Chapadla se množí
Otevření kanceláře SDL v pražské Tomášské ulici bylo víc než symbolické. Nejen svou bezprostřední blízkostí k Parlamentu ČR, ale i tím, že se tu spolu s církevními představiteli sešli i zákonodárci politických stran – Unie svobody, KDU-ČSL a ČSSD. Politicko – společenská platforma zájmové skupiny, která se nikdy nevzdala majetkových a územních nároků vůči naší zemi, se začala rozšiřovat. Další významný úspěch zaznamenala po našem přijetí do Evropské unie. Jedna z našich nejsilnějších politických stran ODS usedla v červenci 2004 v jedné frakci s Berndtem Posseltem a uzavřela hanebnou dohodu. Výměnou za křesla v jednom klubu se šéfem landsmanšaftu Posseltem se ODS zavázala, že zmírní odpor proti nové evropské ústavě, podpoří smlouvu ČR s Vatikánem a nebude v EP otevírat poválečnou minulost. Zánik Unie svobody nemusí tedy sudetští Němci ani jejich souputníci z římskokatolické církve oplakávat.
Machiavelli v praxi
Strategie několika želízek v ohni je v historii známá a velmi účinná. Usekneme-li chobotnici jedno chapadlo, je tu ještě bezpočet dalších. A landsmanšaft neopominul ani to levicové. I to bylo přece zastoupeno v Chartě 77 a dodnes v českém veřejném prostoru nezanedbatelně působí. Důkazem je Cena Karla IV., kterou si z posledních sudetoněmeckých dnů v Norimberku odvezl známý levicový publicista Petr Uhl. Stejnou cenu si v minulosti odvezl například emeritní litoměřický biskup Josef Koukl či bývalý bavorský premiér Franz Josef Strauss známý svými velmi militantními postoji v boji za uznání práva sudetských Němců na „domovinu“.
Dokonáno?
Daleko nejlepším důkazem existence důmyslně rozprostřených chapadel je pozice mrtvého brouka, kterou zaujala reprezentace ČR napříč stranami při vyjednáváních o Lisabonské smlouvě, která má nahradit neschválenou euroústavu. Na rozdíl od Velké Británie a Polska nevyužila Topolánkova vláda možnost zakomponovat do tohoto dokumentu pojistku proti případným budoucím útokům na území ČR a majetky jejích občanů. To, že senátoři poslali dokument k Ústavnímu soudu, je jen ubohý pokus o zakrytí pravého stavu věcí.
Neméně důležitým signálem urgentního nebezpečí ohrožení územních a majetkových jistot v ČR je to hrobové ticho v našich médiích – přesto, že dnes už nikdo z čelních představitelů moci výkonné, zákonodárné, soudní i mediální (v informačním věku se ať chceme či ne, stala média čtvrtým pilířem moci) nemůže nevědět, oč tu běží, je ticho po pěšině.
Jediní, kteří zvedají hlas, jsou tři poslanci – Tlustý, Schwippel, Raninec. Přestože jejich protesty míří pouze na jedno chapadlo chobotnice, tak jim nesmírně fandím. Doufám, že nezklamou. Ne mě, ale především svoje voliče. A dodrží tak věrnost České republice, jak jim ukládá poslanecký slib.
poslankyně Evropského parlamentu
