V roce 2008, při poslední prezidentské volbě, se mne občas známí ptali, koho bych, kdybych byl poslancem nebo senátorem, volil. Od politologa očekávali jakýsi odbornější názor, a byť žádné objektivní vědecké volení neexistuje, snažil jsem se dodat alespoň pár objektivnějších kritérií. Jako jedno z hlavních jsem uváděl vztah příštího prezidenta k Ústavnímu soudu, skutečnost, jaké kandidáty do funkce ústavního soudce by navrhl.

Pokud bych nebyl vázán stranickou disciplínou, říkal jsem známým, sešel bych se s oběma uchazeči o Hrad a zeptal se jich především na to, jak chtějí naplnit právě tuto, jednu z nejvýznamnějších pravomocí hlavy českého státu.

A upřímně řečeno, dodával jsem hned vzápětí, s Václavem Klausem bych měl v tomto ohledu docela vážný problém. Ve svém prvním funkčním období totiž dost často navrhoval kandidáty s komunistickou minulostí, a některé z nich Senát právě kvůli tomu neschválil. Václav Klaus rovněž zahájil problematický trend jmenování vysloužilých politiků. A navrhoval též adepty spíše s pozitivistickým přístupem k právu. Žádného bytostného konzervativce, hájícího nutnost pevné vazby mezi právem a morálkou, jsme se od stávajícího prezidenta nedočkali.

Naposledy jsme se dočkali sociálního demokrata Zdeňka Koudelky, právníka, ale v minulosti také praktického politika. A někdejšího náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, činného tedy v době, kdy se tato instituce stávala nástrojem v rukou politické moci, nikoliv nestranným orgánem.

Právě Koudelkova nominace však možná více poodhalila motivační pohnutky Václava Klause. Koudelka totiž patřil k architektům volebního zákona, vzniklého v době opoziční smlouvy ODS a ČSSD. Zákon měl oběma velkým stranám zajistit střídavou dominanci, de facto jednobarevné vlády, buď sociálně, nebo občanskodemokratické. Takto upravený volební systém měl formálně zůstat systémem poměrným (a vyhovět tak ústavnímu předpisu, který praví, že volby do Poslanecké sněmovny u nás probíhají podle zásady poměrného zastoupení), nicméně jeho efekty se dle jeho tvůrců měly blížit systému většinovému.

Nechme stranou staré debaty, zda by vše fungovalo, jak si autoři zákona zamanuli, neboť by dnes šlo o diskusi opravdu jen, jak se říká, akademickou. Zdeněk Koudelka však tehdy vstoupil do politologické terminologie díky takzvanému "Koudelkovu děliteli". Ten má hodnotu1,42 av rámci d’Hondtovy metody přepočtu hlasů na mandáty způsobuje ještě větší zastoupení velkých stran, než je tomu u její původní verze.

Koudelkův dělitel dnes nachází uplatnění při krajských volbách, nicméně jeho aplikaci při volbách celostátních vystavil stop Ústavní soud, který shledal volební zákon, přijatý v době opoziční smlouvy, v rozporu s ústavou. Schválením Zdeňka Koudelky by Senát zplodil paradox, neboť by se ústavním soudcem stal člověk, jenž se velmi aktivně podílel na sepsání protiústavního zákona.

Václav Klaus však patrně milovníkem paradoxů není. Spíše připomíná postavu z detektivního románu, jejíž motivace leží v nějaké dávné a všemi ostatními zapomenuté křivdě. Nerad se mýlí a je nerad, když mu někdo oponuje. V minulosti ODS několikrát tlačil k úzké spolupráci s ČSSD, k opoziční smlouvě v opačném gardu, aby se tak, mimo jiné, potvrdilo, že ta jeho opoziční smlouva z roku 1998 byla vlastně geniálním, leč ostatními tragicky nepochopeným nápadem. K Ústavnímu soudu cítí velkou nelásku, neboť jde o jednu z mála institucí, jež ho dokázala klepnout přes prsty. Nejen jeho, ale několikrát celou politickou třídu.

Zdeněk Koudelka coby ústavní soudce by se tudíž dal charakterizovat i jako "pomsta Václava Klause". Taková pěkná jedovatost. Součást vyřizování účtů. Ale v současné sociální demokracii Zdeněk Koudelka silnou pozici nemá, a i proto v Senátu, kde ČSSD disponuje většinou, neprošel. Pomsta se tedy nekonala. Uvidíme, jakou kartu Václav Klaus vynese příště. Situace je vážná, neboť hrozí paralýza Ústavního soudu kvůli nedostatečnému počtu soudců. To však Václavu Klausovi patrně nevadí, naopak, možná právě proto hodlá navrhovat neprůchodné kandidáty, aby soud paralyzoval, a tím se mu pomstil. Potvrzuje tím však, že nikdy nebyl, není a nebude konzervativcem a paradoxně i obraz svých nepřátel o sobě samém, tedy portrét samolibého a ješitného technologa moci.

Příští prezidenty si zvolí přímo lid. Bohužel, v této souvislosti se lze obávat spíše další politizace procesu jmenování soudců Ústavního soudu, neboť jde o jednu z mála reálných prezidentských pravomocí a každý přímo zvolený prezident se bude chtít před voliči předvést, že dovedl zařídit něco konkrétního. Za deset let proto možná budeme na Klausovy problematické nominace paradoxně vzpomínat se slzou v oku jako na moudrá a uvážlivá rozhodnutí.