Když byl v roce 1935 volen druhý československý prezident Eduard Beneš, byl to jeho předchůdce, prezident osvoboditel T. G. Masaryk, kdo se výrazným způsobem zasadil o volbu svého nástupce. Václav Havel měl přes veškeré odlišnosti s Masarykem ledacos společného. Kupříkladu v obou případech jejich morální autorita dalece přesahovala faktickou váhu prezidentského úřadu, daného ústavou.

Zatímco Beneš měl být pokračováním masarykovské politiky, Václav Klaus nastupoval do prezidentského úřadu jako antagonista Václava Havla. Sliboval, že v mnohém bude jiný, což nesplnil právě v oblastech, v nichž změnu avizoval: sliboval méně vetovaných zákonů a méně prezidentských milostí. První slib se mu splnit nepodařilo a druhý splnil pouze částečně. V tomto druhém případě můžeme ovšem říci: naštěstí. I Václav Klaus si zřejmě brzy uvědomil, že spravedlnost je někdy slepá i v případech, kde to není namístě.

Václav Klaus byl ovšem protikladem Václava Havla již před sametovou revolucí. Klaus a Havel symbolizují protichůdné způsoby, jimiž se čeští intelektuálové vyrovnávali s komunismem. Zatímco Havel dospěl k přesvědčení, že je namístě jít do čelního střetu, a skutečně do něj s velkou osobní statečností šel, Klaus jakoby zastupoval tu část české inteligence, která byla přesvědčena, že "čurat proti větru" je nemoudré, a pokusila se s režimem si sice příliš nezadat, ale přece jen se mu do jisté míry přizpůsobit.

Tento rozdíl v předlistopadových postojích zůstal oběma velikánům naší polistopadové politické scény vlastně dodnes. Havel se ovšem nijak okázale nechlubí svým hrdinstvím, ba je schopen příkladného odstupu jak od svých let disidentských, tak od svých let prezidentských, zatímco prezident Klaus vyslovil názor, že pasivní rezistence proti komunistickému režimu byla důležitější než disidentské střety. Nebudu tajit, že jeho názor nesdílím.

Coby premiér byl Klaus považován za pravicového politika; ostatně v tom smyslu o sobě rovněž mluvil. Postupně ovšem z "pravicovosti" slevoval a v jeho politice se objevovalo stále více prvků populistických.

Václav Klaus je dosud neochvějně přesvědčen o správnosti české cesty privatizace a snaží se dokázat, že v jiných postkomunistických zemích zachvátily ekonomiku mnohem větší turbulence než u nás. Do značné míry má pravdu a nebylo by moudré jeho argumentaci šmahem odmítnout. Co v ní ovšem chybí, je uznání, že privatizace rovněž umožnila různým gaunerům, aby se obohatili na úkor ostatních. Václav Klaus kdysi vyzdvihoval Viktora Koženého a nevím, že by se za to kdy omluvil. Nebyl to jediný případ, kdy Václav Klaus vychvaloval lidi nemravné, pohybující se na hraně zákona a patrně mnohdy i za ní.

Václav Klaus je nepochybně brilantní myslitel. Je originální, a přestože si myslím, že se mýlí v otázkách globálního oteplování, nemám mu za zlé, že zastává v této věci "menšinový" názor. Je to jistě lepší než jít bezmyšlenkovitě s hlavním proudem.

Jsem ovšem přesvědčen, že opomíjením morálních témat (nemáme-li mluvit přímo o pohrdání) se připravil o možnost stát se člověkem, který národu poskytuje určitou hodnotovou orientaci. To, že se nepostavil jasně k nikdy nevyšetřené a nikdy nevyřešené aféře ODS s tajným kontem ve Švýcarsku, vrhá dosud dlouhý a velmi negativní stín na českou politiku. Právě opomíjení právního rámce privatizace, mlčení k finančním čachrům ve vlastní straně a posléze uzavření opoziční smlouvy, které obyvatelstvu jednou provždy otevřelo oči pro fakt, že předvolební rétorika opravdu není nic jiného než předvolební rétorika, byly podstatné faktory, které způsobily odpor vůči politice a pohrdání politikou, jehož jsme dnes svědky.

Tento článek píšu dlouho před prezidentskou volbou. Nevím, jak dopadne. Předpokládám, že Václav Klaus bude opět zvolen. Václav Klaus je jistě schopný politik. Bude-li však zvolen, řeknu si, že český národ má prezidenta, jakého si zaslouží. Nikoli prezidenta, kterého bych vnímal jako dar Boží milosti.

Nicméně denně se modlím, aby Boží milost poznal a aby činil moudrá rozhodnutí. Vždyť srdce krále, a tedy i prezidenta, je v Božích rukou jako potůček vody (Přísloví 21,1).