„Daleká cesta má! Marné volání!“ Tak zní motto epické básně Máj od Karla Hynka Máchy. Řečí školních referátů je tato věta „výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky“.

Stejné motto by mohl psát Nejvyšší kontrolní úřad nad své zprávy, ve kterých se zabývá poměry v tuzemském zdravotnictví. Už kontroloval Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, nákupy ve fakultních nemocnicích, obchody České průmyslové zdravotní pojišťovny a naposled hospodaření Zaměstnanecké pojišťovny ministerstva vnitra.

Vždy dochází ke stejným závěrům, které pošle vládě a sněmovně, ministři i poslanci závěry projednají a dál se nic neděje. Jednou větou: při utrácení 250 miliard, které stát ročně dává na zdravotnictví, jsou hodně volná pravidla, která znemožňují účinnou kontrolu a naopak otevírají dveře ke zbytečným výdajům a neoprávněnému obohacení firem, které neodvádějí odpovídající výkony.

Právě proto, že jde o zdravotnictví, které nebude mít nikdy dost peněz, aby léčilo na úrovni doby všechny pacienty, je tento stav mimořádně zneklidňující. V klidu může nechat pouze toho, kdo předpokládá, že bude až navěky zdráv a v dobré kondici.

Přesto k nápravě nedochází. Nejvyšší kontrolní úřad může předkládat další kontrolní závěry, přesto se nenaplní touha po ideálním systému, který nezištně slouží k záchraně každého lidského života, ani se ke svému naplnění nepřiblíží.

Jaké je vlastně klíčové zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu. Zdravotní pojišťovny rozdělují peníze zcela neprůhledně, což je vidět zvláště na tom, že platí za stejný výkon jedné nemocnici až o sto procent vyšší částku než některému jinému ústavu.

Tento fakt platí dnes stejně jako před deseti lety, kdy se o tom poprvé začalo veřejně mluvit. Logický závěr z kontrol zní, že příčina se skrývá uvnitř samotných pojišťoven, které jsou špatně řízeny. Přesto vláda ani sněmovna s tím nechtějí nic dělat.

Lidé z Nejvyššího kontrolního úřadu proto museli být překvapeni, když dostali nečekanou pomoc z horní komory parlamentu, tedy ze Senátu. Skupina senátorů totiž podala ústavní stížnost, ve které upozorňují, v čem je hlavní problém při řízení zaměstnaneckých pojišťoven, mimo jiné i pojišťovny vnitra a průmyslové pojišťovny.

Tyto instituce rozdělují veřejné peníze vybrané na zdravotním pojištění, přitom ale nejsou pod kontrolou veřejnosti. Správní i dozorčí rady zaměstnaneckých pojišťoven totiž ze dvou třetin tvoří zástupci jednoho či více podniků, jejichž zaměstnanci tvoří víc než půl procenta pojištěnců.

O desítkách miliard tak fakticky rozhodují podnikatelé či manažeři, kteří mají z principu úplně jiné záměry než hájit veřejný zájem, tedy všeobecnou dostupnost zdravotní péče. Senátoři v zásadě žádají, ať Ústavní soud zruší nevhodné paragrafy zákona o zaměstnaneckých pojišťovnách.

Takový verdikt by už nemohli ministři ani poslanci přehlížet. Museli by vymyslet jiný způsob řízení pojišťoven, zvláště zajistit – konečně – veřejnou kontrolu. Senátoři tak na základě zpráv Nejvyššího kontrolního úřadu ukázali cestu, kterou může přijít změna k lepšímu. Možná to je zase daleká cesta, v každém případě ale míří ke konkrétnímu cíli.