ČSSD vstoupila do povolebních vyjednávání se dvěma návrhy: Tolerancí menšinové vlády ODS a nebo úřednickou vládou, tolerovanou oběma stranami. První návrh by sice byl pro ODS politicky sebevražedný (mít za smluvně opozičního - tedy velmi výrazně zasahujícího, ale zároveň hlasitě kritizujícího - partnera populistu Paroubkova formátu by bylo neřešitelné téměř pro každého), ale zcela korektní a při odmítnutí velké koalice ČSSD a pevnosti levicové stovky asi jediný možný. Ten druhý je naprosto děsivý a je zcela na místě velmi důrazně zvolat s baronkou Thatcherovou: „Ne, ne, ne!“

V této zemi máme parlamentní systém vlády, tzn. že přímo volíme pouze moc zákonodárnou. Moc výkonná je zčásti jmenována a zčásti volena nepřímo parlamentem. Vláda, o které je nyní řeč, je orgánem jmenovaným. Jenže i exekutiva by měla odrážet nálady a přání voličů, tzn. měla by vycházet z výsledků voleb.

V našem politickém systému jsou volby do vlády „realizovány“ prostřednictvím voleb do zákonodárného orgánu, který jí vyslovuje důvěru - tedy do Poslanecké sněmovny. Každý, kdo jde k volbám, ví, že hlasem pro kandidátku některé ze stran zároveň de facto dává také hlas jejímu lídrovi v boji o Strakovu akademii. Lidé u voleb chtěli za premiéra Topolánka, Paroubka nebo Filipa - a ne Tošovského. Chtěli Modrou šanci nebo Jistoty a prosperitu. Určitě ale nechtěli zajíce v pytli.

A jakákoliv úřednická vláda je v tomto volebním systému zajícem v pytli, naprosto nevyzpytatelným orgánem, který není nikým zvolen a nikomu tudíž není zodpovědný. Ve vládě tvořené parlamentními stranami jsou vládní strany zodpovědné svým voličům, kterým budou muset před příštími volbami složit své účty. Pokud neuspějí, skončí na 0,5% hlasů jako Unie svobody a půjdou od válu. Páni ministři z úřednické vlády se za čtyři roky seberou a zase se zavřou do svých pracoven na univerzitách nebo ve svých podnicích, povýšeni nad zuby skřípající veřejnost. Nebude nad nimi hrozba volebního neúspěchu, a proto nebudou nuceni ohlížet se vůbec na nikoho - obzvlášť když kontrola vlády sněmovnou bude mimořádně neúčinná, protože vyslovit nedůvěru vládě (což je v našem systému vlastně jediný účinný prostředek, který může sněmovna vůči vládě uplatnit) se za současné politické konstelace, kdy se moc jiných alternativ vlády nenabízí, nebude chtít asi nikomu. Takže se tu případná úřednická vláda nebude muset nikomu zpovídat z toho, co dělá (a nedělá toho věru málo).

Dalším velkým problémem je reprezentativnost úřednické vlády - tedy otázka, za koho vlastně bude mluvit. Kdo volí ODS, chce Topolánka. Ale nikde není psáno, že chce taky Šedivého, Sokola nebo Stropnického (to byli „nepolitičtí“ ministři Tošovského vlády - pozn. aut.). To, že tuto vládu schválí Výkonná rada a Ústřední výkonný výbor, v žádném případě neznamená, že se s touto vládou ztotožní voliči ODS a ČSSD. Ti přece volili Topolánka a Paroubka.

Úřednická vláda nálady a přání voličů v žádném případě neodráží a tím do značné míry zpochybňuje smysl voleb a celého systému parlamentní demokracie. Proto bychom ji měli co nejhlasitěji odmítnout.