Prezidenta republiky trápí starosti o stav naší demokracie. Znepokojila ho veřejná pitva Věcí veřejných, zaživa probíhající pod rouškou soudního řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi. Se stejnou nelibostí se vyjádřil o odposlechové aféře Romana Janouška a jeho souputníků, zaměstnávající v těchto dnech naše média. Projevil obavy, že tyto události ničí naši demokracii a otvírají prostor pro mediokracii.

Kupodivu v úvahách o trapném divadle, vysílaném ze smíchovského justičního paláce, nepropojil mediokracii s jiným, jím jinak hojně zmiňovaným strašidlem – se soudcokracií. Nebylo by to od věci, neboť v mediální trapas se soudní řízení změnilo jen ze svrchované vůle nezávislého soudce Jana Šotta, který způsobem vedení dokazování velkoryse nabídl novinářům hojnost látky k štvaní, a to hlavně proti straně Věci veřejné, méně proti Vítu Bártovi, zatímco Jaroslav Škárka zůstává víceméně ve stínu. Stal se tak aktivním účastníkem politického ovlivňování veřejnosti.

Ale i tak se na pana prezidenta vrhla prakticky celá smečka hlídacích podvraťáků demokracie, jako vždy jednotně štěkajících v jednom směru bez ohledu na politické zabarvení jejich redakcí, hájících jak právo soudce na podílnictví na veřejném hanobení parlamentní strany, tak oprávnění neznámých temných sil na pronikání do soukromí občanů a posvátnou povinnost novinářů jeho zpřístupňování cizím očím.

To, co v těchto dnech vidíme a slyšíme, je skutečně nechutné a nelze se divit hlavě státu, že se kvůli tomu trápí. Ale Klausovo hodnocení věcí je tentokrát sporné. Zaměňuje chorobné příznaky za příčinu nemoci. Prezidentem napadané úkazy jsou ve skutečnosti projevem slábnutí státu, který nemá sílu na to, aby udržel represivní aparát, média a politické strany v kolejích ústavního pořádku, a lobbisty a velké podnikatele v hranicích zákonnosti a lidské slušnosti.

Státní zřízení je z formálního hlediska stále zdánlivě demokratické, ale v některých ohledech jsme na tom hůře než za totality. Žijeme totiž v poměrech děsivě podobných těm, které předvídal Orwell ve slavném románu 1984. Stát nedokáže občanům zajistit nedotknutelnost jejich soukromí, popřípadě ji sám svými orgány porušuje. Hrůznost situace spočívá hlavně v tom, že lidé se většinou chovají jako ovce trpně jdoucí na porážku: lačně lapají po senzacích odhalovaných bulvárem, dokud se sami nestanou obětí. Stát nechrání své poddané před zneužíváním informací z jejich soukromí k jejich veřejnému hanobení. Trpí zneužívání médií k účelové manipulaci s veřejným míněním ve prospěch jejich skrytých loutkovodičů. Nezaručuje ani ochranu před trestnou činností, ani jistotu, že nevinný nemůže skončit ve vězení. Připouští parazitování tenké vrstvy velkých šejdířů na veřejných rozpočtech. Privilegovaným skupinám občanů zajišťuje beztrestnost, čímž je vychovává k nezodpovědnosti. A ztráty, způsobené neodpovědným spravováním věcí veřejných, nechává platit střední a nemajetné vrstvy.

Legitimní soutěžení o hlasy voličů stále více nahrazují postupy užívané v soubojích zpravodajských služeb: dezinformační kampaně, skandalizace překážejících veřejných činitelů, špehování a nasazování provokatérů dovnitř "nepřátelských" uskupení převažují nad korektním vystavováním názorů a programů veřejné diskusi. Orwellizace života společnosti jde až do vytváření newspeaku a doublethinku.

Veřejnost je stále více přesvědčena, že vládnoucí vrstvy vedou stát do katastrofy, a co hůře –vzmáhá se pocit, že vlastně nevíme, kdo nám vládne a kam nás vede, protože politiky a média ovládají z pozadí neviditelní "kmotři". Lidé si uvědomují selhávání státní moci a vrhají se do živelných protestů proti obecnému úpadku státu. Jenže masy jsou bezradné, nemají vůdce přiměřené velikosti a neznají programová východiska z mizérie. Ostrůvkem racionality v protestním hnutí je odpor proti zákonu o církevních restitucích jako "tunelu" mimořádných rozměrů a politických důsledků, houževnatě podněcovaný disidentkou Lenkou Procházkovou.

Pokusy o nápravu cestou zakládání nových, "čistých", politických stran zatím nikam nevede. Schopnost dlouhodobého přežití vykazují stále jen tři tradiční parlamentní strany, byť "vedoucí dvoustraně" valem ubývá sil. Z těch nových se zatím zdá být stabilní TOP 09, zatímco zvenčí i zevnitř cíleně rozvracené a hysteričností svého amatérského vedení postižené Věci veřejné se v těchto dnech propadly do role smutného klauna politické scény s nárokem na odchod do politické bezvýznamnosti.

Vlna nespokojenosti patrně smete v příštích volbách koalici vedenou ODS. Nebude to ale znamenat nic více, než že "modré kmotry" nahradí jejich "růžové" protějšky a možná se do vlády dostanou komunisté. Zapouzdřená sestava stran novodobé "národní fronty" se přežila, je nereformovatelná a nenabízí rozumné východisko z krize. Nic jiného zatím ale neexistuje, takže naší domovskou obcí zůstane na dlouhou dobu Orwellov.

Z davů se ozývá volání po nápravě nastolením "vlády pevné ruky" nebo aspoň po vládě nestranických odborníků. Ale to by byl ústup od zásad zastupitelské demokracie, která je stále bezkonkurenčně nejlepší formou špatného vládnutí. Neměli bychom si ji nechat vzít. Hrází proti postupující orwellizaci veřejného života by bylo vrácení slušnosti k lidem a úcty k právu do chování všech složek státu. Otázka je, jak toho docílit. Kdybych znal odpověď, ucházel bych se o zvolení prezidentem republiky.