Česká historie je plná příkladů, proč si máme své problémy řešit sami. Zdá se však, že minimálně část politiků si z dějin příklad (opět) brát nehodlá.

Nemálo českých vládců, proti kterým doma povstala šlechta a ustavila jiného vládce, se utíkalo schovat a svěřit do Němec. Ke zvyku těchto exulantů patřilo poplakat si před některým z tamních knížat či vévodů, případně rovnou před císařem Svaté říše římské, či jejím králem. Účelem samozřejmě bylo získat jejich podporu finanční i vojenskou k tomu, aby se mohli vrátit na Pražský hrad. Což dávalo jejich existenčnímu spojenci možnost nejen ukázat, jaký je pašák, ale hlavně možnost mluvit do toho, co se v Čechách děje. Leckterý z nich pak měl pocit, že do českých záležitostí může mluvit i v případě, že nikomu k vládě nepomohl. Kdo chce vědět víc, stačí, aby zalistoval byť jen školním dějepisem.

Spoléhání na cizinu se nám úplně nevyplatilo ani v novodobých dějinách. To jsme se, ve snaze odradit odvěkého německého nepřítele, spolehli na moc a pomoc Francie a Velké Británie. Palcové novinové titulky SAMI, které měly na titulních stranách české noviny poté, co obě země podepsaly v září 1938 s Německem a Itálií mnichovský diktát, si už dnes málokdo pamatuje. Ale jak to dopadlo, ví snad stále každý Čech. Stejně jako ví, jak dopadl experiment „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, v jehož rámci nám „bratrské armády“ přijely v roce 1968 vysvětlit, že si doma vážně nemůžeme dělat, co chceme.

Přes všechny takové zkušenosti, které náš národ sbírá přes tisíc let, naše politická reprezentace neváhala požádat Brusel, aby vyřešil náš spor s Polskem o důl Turów. Jak známo, české obce se obávají, že jim důl sebere vodu z pramenů. Což se může stát i obcím na německé straně. Brusel samozřejmě zajásal a podaného prstu se ruče chopil. Ba jeho soud již stihl vydat pokyn, aby Polsko okamžitě přestalo dolovat. Ovšem Poláci jej ignorují.

Dalo se postupovat jinak? Samozřejmě! První, co se nabízí, je řešit záležitost jen s těmi, kterých se týká. Tedy s Poláky a Němci. Nebo v rámci V4, kdy by se třeba dal Turów vyměnit za podporu při bruselských jednáních. Minimálně tyhle dvě možnosti měla naše vláda vyzkoušet, než šla s pláčem do Bruselu. Kde jsme nezískali nic a ještě dali rituálně najevo vazalství vůči unijním institucím. Příště se nebudeme moct divit, až nám budou něco nařizovat, když se jich nyní sami dovoláváme. Až nám třeba zase budou vzkazovat, že má Andrej Babiš odstoupit, pokud se nevzdá Agrofertu nebo bruselských dotací pro něj. Přitom to, kdo je premiérem, je jen a pouze výsostnou českou záležitostí! Do toho žádné partě europoslanců nic není!

Brusel samozřejmě může odmítnout platit dotace premiérovým firmám. Ale nemůže kecat do toho, kdo je premiér. Stejně tak my nemáme chtít, aby nějaký unijní soud nutil Polsko k uzavření dolu. To je prostě věc, kterou si musíme umět vyřešit sami.