Události posledních dnů a hodin připomínají atmosféru před volbami 2006 rozjitřenou únikem Kubiceho zprávy. Tehdy jsem se v komentáři vyjádřil, že není jasné, které ze dvou „vedoucích stran“ její obsah skutečně uškodí (pokud vůbec bude mít na výsledek voleb nějaký vliv), přestože Jiří N. Paroubek tvrdil, že jde o útok na něj a sociální demokracii. Za jistý jsem měl pouze neodvratný konec kariéry Jana Kubiceho.

Dnes jsme na tom „lépe“ v tom smyslu, že se současně vynořily hned tři události použitelné ke skandalizaci politiků a do voleb zbývá ještě dost času na to, abychom se mohli těšit na další překvapení téhož druhu.

Výsledky zasedání Výkonné rady ODS z 25.3.2010 vnášejí do nepřehledné situace více jasna a dovolují ohlédnout se s nadhledem za děním, jež jim předcházelo.

Vše začalo únikem pracovního záznamu trapných výroků Mirka Topolánka při fotografování pro časopis LUI, který nebyl určen k zveřejnění.

Je až neuvěřitelné, kolik času této lapálii věnoval bulvár včetně komentátorských pořadů veřejnoprávní televize. Například tak rozsáhlé mlácení prázdné slámy jako ve speciálu z 23.3.2010 jsme již dlouho nezažili. Umolousaný zevnějšek některých účinkujících hodnotu jeho obsahu nezvýšil.

Zejména jsme se nedověděli nic podstatně nového, co by nebylo známo již před vysíláním. Že má předseda občanských demokratů sklon k nedomyšleným výrokům, není nic nového. Snad přibyl pouze poznatek, že jeho vyjadřovací schopnosti se snížily do té míry, že navzdory vynikajícím vlastnostem češtiny a popřípadě i valašského nářečí se neobejde bez použití anglických výrazů.

Nakonec ani zpráva, že se Mirek Topolánek během zasedání grémia ODS přes varování kolegů rozhodl setrvat ve svých funkcích, nestála za víc než za jednu oznamovací větu. Vždyť jde pouze o vnitrostranického činitele, o jehož zajímavosti pro velkou část občanů mimo okruh ODS lze úspěšně pochybovat.

Je také pouze vnitřní věcí ODS, koho postaví do svého čela. „Okolostojící“ by tuto věc ani neměli komentovat. Ostatně každá strana má takového předsedu, jakého si zaslouží. A neplatí to jen o ODS.

Nadměrnost rozsahu mediální pozornosti vyplývá i z nanicovatosti obsahu údajně skandálních výroků Mirka Topolánka. Ty v podstatě byly obhroublým vyslovením pravdy o povaze velké části národa a některých jejích specifických postojích, např. o vztahu k církvím. Vybočily z hrází oficiálního pokrytectví zvaného „politická korektnost“, nikoli z mezí realistického pohledu na stav společnosti a chování a smýšlení jisté části jejích příslušníků. Předseda občanských demokratů dále projevil svůj soukromý názor na povahové vlastnosti ministra Slamečky a premiéra Jana Fischera způsobem, jenž při střízlivém hodnocení nelze považovat za urážlivý či dokonce za homofobní nebo antisemitský. Ostatně reakce páně ministrova nebyla nijak dramatická.

Premiérovu odezvu považuji za přehnanou. Dosud se veřejně neomluvil ministryni spravedlnosti za veřejné ponížení písemným pokáráním na počátku srpna 2009. Jeho citlivost na vlastní osobní důstojnost mě na pozadí nezdvořilosti vůči paní ministryni značně překvapila.

Navazující vystoupení Ivana Langera v Událostech, komentářích 23. března bylo pravou perlou mezi podobnými rozhovory. Předvedl v něm vrcholné umění, jak zabít čas mluvením, ale nic neříci. Přívětivý až podlézavý Jakub Železný se sice z počátku snažil přimět ho k podání věcných informací o průběhu dvanáctihodinového jednání grémia ODS, ale nakonec své úsilí vzdal. Nedostal z něho ani vyjádření o jeho osobním názoru při jednání gremia na vhodnost setrvání Mirka Topolánka ve vnitrostranických funkcích. A vůbec se neodvážil využít příležitosti politikovy přítomnosti v pořadu ke kladení všetečných otázek právě v den, kdy ho bezpečnostní výbor sněmovny po slyšení bývalého policisty Karla Tichého vyzval, aby uvážil svůj odchod z veřejného života.

Celkové vyznění kauzy Mirka Topolánka v ten večer plně odpovídalo úrovni etiky českých novinářů a politiků: novináři jsou mistry ve vyrábění bublin a kachen z jakýchkoli nesmyslů a politici se na rozdíl od svých západoevropských kolegů drží svých „koryt“ ještě i v době, kdy se už dávno ztrapnili. Odejít na fiktivním vrcholu dráhy dokázal jen Miloš Zeman.

V této fázi bylo zřejmé, že sám obsah Topolánkova úletu nebyl natolik výbušný, aby vyvolal drama, kdyby se ho nezmocnila média a nepřetavila jej v skandál. Mirek Topolánek ještě nepůsobil dojmem bojovníka připraveného složit zbraně. Zdálo se, že neustoupí ze svého postavení – aby se tím paradoxně po řadě vítězství nakonec vydal vstříc svému Waterloo. Nositelé politické slušnosti mezi vůdci ODS, představovaní zejména předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou a místopředsedkyní Poslanecké sněmovny Miroslavou Němcovou, se zdáli být poraženi.

Po zasedání Výkonné rady ODS dne 25.3.2010 je všecko jinak. Mirek Topolánek ustoupil z obou postů volebního lídra a dal najevo, že si je vědom neúnosnosti „dvojhlavého“ vedení strany. Jeho odstoupení z funkce předsedy strany se tedy zdá být neodvratné a je jen věcí správného načasování.

Celostátním volebním lídrem je tedy Petr Nečas, který je připraven stát se v případě volebního úspěchu ODS předsedou vlády.

Většina komentátorů soudí, že „přepřahání“ ve vedení strany dva měsíce před volbami bude mít pro ni zhoubné následky. Ač mé voličské sympatie této straně nikdy nepatřily, vidím to jinak. ODS především prokázala, že není stranou jednoho nenahraditelného muže. Dále předvedla, že má sílu na to, aby se zbavila představitele, jehož poklesky se pro ni staly zátěží převažující nad jeho minulými zásluhami. A postavila proti Jiřímu Paroubkovi zkušeného politika, který je svým profilem jeho protikladem: Nečasovo vždy slušné a věcné vystupování musí v neurvalém prostředí české politiky působit úlevně. I okolnost, že je v tomto ohledu pravým opakem Mirka Topolánka a také dalších neurvalců naší politické scény, je příjemná.

Celý příběh pádu Mirka Topolánka je důkazem praktičnosti zásady západoevropské politické kultury, podle které politik resignuje okamžitě, jakmile si setře pel nevinnosti v sebemenším skandálu. Jeho sestup začal dávno a souvisí s kauzou Jiřího Čunka, jež je dalším důkazem užitečnosti zmíněného pravidla. Kdyby Jiří Čunek nezatěžoval prestiž vlády svými osobními problémy a na dobu svého trestního řízení se stáhl do pozadí, nedošlo by k výraznému znechucení veřejnosti špinavostí politiky a neklesla by dramaticky prestiž křesťanských demokratů.

Kdyby Mirek Topolánek jako předseda vlády netoleroval Čunkovo lpění na vydobyté funkci a nepřipustil zneužití státního zastupitelství k ochraně jeho politické kariéry, neskončily by volby v roce 2006 oranžovou záplavou. Kdyby po prohraných volbách následoval příkladu neúspěšných předsedů západoevropských politických stran a okamžitě odstoupil, měla by jeho strana do voleb dost času a sil na konsolidaci a na přípravu volební kampaně. Odešel by důstojně a předešel by možnému ohrožení volebního výsledku své strany v blížících se volbách.

Ve velkou aféru se mělo patrně rozvinout zcela neočekávané vystoupení bývalého policisty Karla Tichého před parlamentním výborem pro bezpečnost. Na jeho základě výbor přijal usnesení, jímž vyzval Ivana Langera k odchodu z veřejného života.

Je to vskutku zvláštní náhoda, že si poslanci – členové výboru pro bezpečnost - pozvali Karla Tichého po dlouhodobém odsouvání jeho slyšení právě ve chvíli, kdy propukla kauza Mirka Topolánka a kdy většina členů výboru za ODS byla na zahraniční cestě. Nakonec ani „obviněný“ Ivan Langer se větší části jednání nemohl zúčastnit kvůli zasedání grémia ODS. V trestním řízení by v takové situaci nebylo možné vynést rozsudek, ve špinavém politickém prostředí je přípustné úplně všecko.

Této pseudoaféry se kupodivu „chovatelé kachen“ nechopili a nerozpoutali štvanici na Ivana Langera, ač se Jiří N. Paroubek a jeho skvadra hodně snažili vyvolat ve veřejnosti dojem, že sdělení policisty Karla Tichého jsou nová, zásadní a skutečně skandální.

Ani novináři, ani levicoví politici v této souvislosti neráčili sdělit veřejnosti, že údajný boss podsvětí František Mrázek byl z hlediska euroatlantického zákonodárství bezúhonným občanem, neboť mimo malého podmíněného trestu z doby předlistopadové (jenž je dávno zahlazen) nebyl nikdy odsouzen. Nevím, proč se domnívají, že nepřímý styk s bezúhonným občanem by měl být skvrnou na štítě Ivana Langera a proč vůbec měl Ivan Langer vědět, že fikce bezúhonnosti je v případě Františka Mrázka pochybná. Skutečnost, že byl dlouhodobě sledován elitním útvarem PČR, ale získané poznatky ho nepřivedly za mříže, zpochybňují buď hodnotu výpovědi bývalého policisty Karla Tichého, nebo profesionalitu a nestrannost orgánů činných v trestním řízení.

Do třetice se opět zcela náhodou stala další skandální událost: ČTK podvrhla veřejnosti údajné prohlášení předsedy Senátu Přemysla Sobotky, jímž měl zasedání grémia ODS vyjádřit nespokojenost s neochotou Mirka Topolánka odejít z čela strany. Bulvár se přirozeně okamžitě chopil tohoto domnělého skandálního důkazu o vnitřním rozkolu ODS. Ve skutečnosti se jednalo o prohlášení místopředsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, který k záměně spokojeně mlčel. ČTK se sice předsedovi Senátu omluvila, ale neslyšel jsem, že by viník záměny stál ve frontě před úřadem práce, a nenarazil jsem na omluvy médií, která podvrh zveřejnila a různě rozmazávala, aniž by se řídila zásadou prověření pravdivosti podezřelé informace nejméně ze dvou na sobě nezávislých zdrojů.

Tři skandální události na jednom místě, ve stejnou dobu, všechny poškozující ODS, nutně vyvolávají otázku, zda jejich souběh je skutečně náhodný. V případě, že bychom neuvěřili v jeho nevinnost, kriminalistická otázka „cui bono“ by měla jasnou odpověď – ukazovala by na Lidový dům. Tím není řečeno, že pachatelé všech zmíněných nepřístojností skutečně mají něco společného se sociální demokracií.

Na rozdíl od situace kolem Kubiceho zprávy zde ovšem není nikdo viditelný, v jehož případě by bylo na místě předjímat, že svou hlavou zaplatí za to, že se nechal zatáhnout do nečisté politické hry.