Zasloužené odsouzení provokace poslance Václava Klause mladšího zastínilo diskvalifikující pitomost jeho výroku. Nedovzdělaná antisemitská nechutnost by však neměla zastřít, že pan Klaus jednoduše neví, o čem mluví: „Projednáváme něco, co občané ČR nechtějí. To je nařízení EU, to sem přilítlo a my tu zoufale teď hledáme, jak to zmírnit. Mně to připomíná, jak když jsme židovský výbor, který má vypravit transport a my jen tak rozhodujeme, že ty nemocné ženy ještě nepošleme a ty půjdou až příštím vlakem, a jinak děláme to, co nám řeknou.“

Nechme stranou snadnost, s níž politici i média skočili na špek této podřadné provokaci. Mnohem podstatnější je, že pan poslanec vyjádřil šok a hrůzu nad tím, že naše země přejímá do svého práva normy Evropské unie. Požadavek na implementaci práva EU vyplývá přímo z článku 10 Smlouvy o založení Evropského společenství, který zakotvuje princip komunitární loajality. A do tohoto společenství jsme tak nějak vstoupili už před patnácti lety, není-liž pravda.

Ale ani tehdy nás požadavek převzetí unijního práva nijak nezaskočil. Tento závazek přijal československý stát již Evropskou dohodou o přidružení z prosince roku 1991, Český stát – po rozpadu federace – sjednal pak dohodu, zakládající přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy, podepsanou dne 4. října 1993 v Lucemburku.

Vstoupila v platnost dne 1. února 1995 s tím, že „konečným cílem České republiky je přijetí do Společenství“. Obsahovala náš jasný závazek sbližovat právní předpisy ČR s právem ES (články 69 až 71). Student, který by na tento základ mezinárodněprávního zakotvení českého státu u zkoušky zapomněl, byl by zcela jistě zkoušku opakovat.

Kariéra a tyátr

Než se pan poslanec rozhodl bojovat za čistotu českého práva, mohl si tahle fakta ověřit před pětadvaceti lety třeba doma v kuchyni. Ta strana, co tam založili, u toho všeho byla. Mohl by si vzpomenout aspoň na to, že českým premiérem v té době byl jeho pan otec. Nebo by se mohl zastavit u Ústavy ČR, na kterou skládal poslanecký slib, u pasáže o nadřazenosti ratifikovaných mezinárodních smluv nad českým zákonem. Objevit sbližování obou systémů v roce 2019, žasnout nad ním a srovnávat s holokaustem chce opravdu pořádnou porci ignorance a drzosti.

Doktor Samuel Johnson kdysi řekl, že vlastenectví je posledním útočištěm darebáka; jiný klasik pak, že nejnebezpečnější šelma je vlastenec bez jasného politického programu. Ten nám pan poslanec dluží, především představení alternativy k evropskému ukotvení země. Je to národovecký Visegrád? Nebo rovnou Rusko? Ať je jasno, neberu panu poslanci jeho touhu po národní suverenitě. On však slíbil výměnou za mandát respekt k Ústavě a tam zakotvené mezinárodní orientaci země. Na co nemá právo, je předstírání údivu nad tím, co vlastně slíbil.

Těžko uvěřit autentičnosti překvapení pana poslance. Bude to jinak, to nebude zapomnětlivost, ale hroší kůže, co se nám předvedla; také jistá politická technika: co bylo, bylo, teď jsem u mikrofonu – a historie začíná teprve se mnou. Co jsem slíbil – výměnou za mandát – už není důležité. Důležitá je kariéra a tyátr, s nímž zaujmu nejnižší patra voličské pavlače.

Autor je právník a bývalý vicepremiér

LN, 19.3.2019