Bývaly ideály, kdy demokracie byla chápána jako vztah mezi občany a státem ve smyslu „já pán, ty pán“. Kdo by kdy pomyslel, že nastanou časy, že stát řekne občanovi: „Pokud si za své pořídíš hospodu, splníš všechna nařízení, nebudeš mi tam ani kouřit, ani v náladě zpívat, pak ti milostivě povolím ji provozovat, ale budeš mi hlásit okamžitě veškerou tržbu, aby mi ani korunka neutekla. A nesnaž se mě podvést, nasadil jsme na tebe nejen moderní technologii, ale i všechen lid, aby tě hlídal.“

Kdyby to nařídila vrchnost před třemi sty lety, asi bych se tomu tolik nedivil, přece jen to byla tvrdá doba poddanství a nevolnictví. V době demokracie však podnikatel není zaměstnancem státu, ale jeho spolutvůrcem, je to rovnocenný partner, má svoji hrdost a nemůže s ním být zacházeno jako s administrativní jednotkou.

Na kontrolu odvodu daní existují spravedlivější, rovnoprávnější metody. I když vidíme-li, jak probíhají daňové prázdniny a optimalizace daní u velkých nadnárodních firem, dalo by se o spravedlnosti a rovnoprávnosti s úspěchem pochybovat. Ale jak říkají páni, na chudý lid musí být přísnost. EET však již zcela stojí mimo systém demokracie a svobodného podnikání, je to zcela totalitní opatření.

Už v římském právu měli zásadu: Přistupovat rovně k nerovným je nespravedlivost. Je přeci zcela jasné, že stojí-li provoz EET 500 Kč měsíčně, tak má zcela jiný dopad na toho, kdo vydělá měsíčně deset tisíc, a na toho, kdo vydělává padesát tisíc. Proto má negativní dopad právě na ty nejslabší.

Ale nejde jen o finance, jde též o konkrétní lidi, jejich život.

Zavedení EET, jako i jiných regulací v podnikání, má a bude mít své důsledky. Řízení ekonomiky není práce s roboty, ale hraje v ní důležitou, možná nejdůležitější roli lidská psychologie, lidská očekávání. Nejsou-li ze strany státních zásahů respektovány psychologické a morální zásady, lidé nezafungují dle státních představ, nejsou stroje. Ekonomický systém začne degenerovat, vzpomeňme jen na reálný socialismus. Podnikatelské aktivity se začnou zmenšovat, daňový výběr poklesne, černá práce bude narůstat. Lidé nejsou blázni, aby jen dřeli na ty nahoře, potřebují mít pocit spravedlnosti.

Ve snaze přizpůsobit všechny lidi jednomu mustru, který vyhovuje těm velkým, politici zapomínají, že v rámci svobodného podnikání je žádoucí, aby se minimalizovala nutnost sociálních podpor, aby se sociální problémy staly součástí tržní ekonomiky a nikoli odděleným jevem, tj. aby si lidé mohli na sebe vydělat a ne že pár velkých korporací s omezeným počtem zaměstnanců vyrobí vše a ostatní budou na podpoře. Demokratický stát má za povinnost vytvořit takový právní rámec, který by umožňoval podnikání a práci těm mnohým malým. Regulovat malé podnikání ve vybraných odvětvích by se mělo jen minimálně, neboť ono přináší nejvíce pracovních míst. Teprve když se to nedaří, může nastoupit uvážlivá sociální podpora.

Jeden mustr zvýhodňuje velké a vytváří nepřirozeně velkou nezaměstnanost. Je třeba vidět osudy lidí, kteří jsou zcela zbytečně vytlačováni z pracovního trhu. Přibývá počet lidí, kteří se cítí ve společnosti jako nadbyteční a obtížně se za současných striktních podmínek uplatňují na trhu práce. Nelze zapomínat, že práce má rozhodující vliv na zakotvenost lidských bytostí v sociální struktuře a na ten od horní vrstvy tolik toužený sociální smír.

Cítí-li se lidé vykořeněni a nemají-li co ztratit, lehko se dají strhnout k tomu, aby vzali spravedlnost do vlastních rukou a šli se pomstít těm bohatým. Historie se stále opakuje.