Současné teplé letní počasí nepřeje chuti k nadměrným aktivitám. Souběžně nastal útlum na politické scéně, odpovídající trpnému čekání na 16. červenec 2013, jenž slibuje přinést politickou bouřku. Zatím vládne předbouřkové ticho, které nemůže přebít ani neustávající mediální žvatlání o malichernostech. V něm se plahočí Jiří Rusnok se slepováním vlády loutek Miloše Zemana. Je to pro něj k zlosti: místo blaženého povalování na pláži se namáhá prací, která nedává smysl, neboť slepenec se zrodí s jistotou jepičího života, stráveného v částečné bezmoci.

Pokud se skutečně Jiřímu Rusnokovi podaří do pondělka završit neplodné snažení, středa 10. července 2013, plánovaný den jmenování vlády-nevlády, nebude významným dnem pro politický vývoj: pouze pár ctižádostivcům se naplní touha vychutnat si aspoň na pár dní posezení v ministerském křesle. Ministři přijmou jmenovací dekrety s vyhlídkou na demisi po prvním předstoupení před sněmovnu, pokud se ovšem nenaplní obavy z prolomení jednoty vládní koalice přeběhlictvím ilegálů z uskupení Karolíny Peake či nedojde-li k rozpuštění sněmovny. Až do konce kratičkého mandátu budou v činnosti omezováni nepřátelskou sněmovnou. Budou sice chodit do svých kanceláří za plné platy z peněz daňových poplatníků, ale jejich možnosti vykonat cokoli užitečného a zejména trvanlivého budou blízké nule.

Vzrušení přinese až 16. červenec, den předpokládaného pokusu o rozpuštění sněmovny. Krátkozrací politikáři hlaholí o nutnosti mimořádných voleb jako o jediném racionálním východisku ze současné politické krize. Přebírajíce jejich blábolení neodpovědní novináři vymývají mozky veřejnosti a agentury pro průzkum veřejného mínění dokazují, že oblbovaná většina národa si přeje předčasné volby. Tím dodávají další "střelivo" politikářům, kteří křičí o nutnosti voleb o to silněji, novináři to přebírají a tak to jde stále dokola.

Jsme národ bez paměti. Proto si neuvědomujeme, že hlas většiny, zblblé mediální masáží, nemusí být hlasem moudrosti. V únoru 1948 ulice hřměly jásotem davů radujících se z porážky buržoazie a vítajících nový, spravedlivější řád. Výsledek je známý, jen jsme na něj zapomněli a zejména nám neslouží jako varování.

Mnozí stoupenci přímé volby prezidenta jsou dnes zklamáni nad výsledkem svého snažení a někteří voliči Miloše Zemana litují svých hlasů, jdouce až do vzpomínání na státnickou uměřenost Václava Klause ve vztahu k ústavním zvyklostem. Stejné zklamání může přinést rozpuštění sněmovny. Nejde jen o to, že se nemusí naplnit radostné očekávání velkého vítězství sociálních demokratů, které jejich předáci mají za samozřejmost. Nikdo nemůže tušit, jak se nakonec změní rozložení voličských preferencí vpádem „Vizigotů“, tedy mimoparlamentních stran a hnutí na volební bojiště. Jejich podceňování není na místě.

Například Babišovo hnutí Ano 2011 bude mít za sebou vlivné vydavatelství Mafra s některými novináři, kteří se neštítí vůbec ničeho, a Hnutí pro sport bývalého ministra Josefa Dobeše může získat hlasy desetitisíců voličů, spjatých se sportem a tělovýchovou. Značné popularitě se těší Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury.

Není ostatně jisté, že vystřídání ODS v čele vládní koalice sociální demokracií skutečně přinese požadované zlepšení vnitropolitické situace a postavení České republiky v očích ostatního světa. To zde již přece bylo: v roce 1998 zvítězili sociální demokraté pod vedením současného prezidenta ve volbách díky velkorysému podvodu na voličích spočívajícímu ve vyhlášení volebního hesla "akce čisté ruce", o jehož naplnění se po dosažení účelu jeho použití již nikdy nikdo nestaral. Jejich vládnutí pak vedle rozumných opatření a úspěchů provázely skandály, jež si s maléry ODS nijak nezadají. "Tunelářům" se za jejich vlády dařilo, což dokazuje "kauza MUS" - sice jedna z mnohých z té doby, ale jediná, na kterou se nezapomnělo. Ostatně éru Petra Nečase a Stanislava Grosse spojuje také zneužívání bezpečnostních sborů – u jednoho Vojenského zpravodajství, u druhého tajného policejního týmu Mlýn. V tomto případě můžeme konstatovat zlepšení poměrů: Petru Nečasovi hrozí trestní stíhání, kdežto Stanislava Grosse státní zástupci ochránili. Aby toho bylo více, pak "zaříznutí" prezidentského kandidáta ČSSD Miloše Zemana v prezidentské volbě roku 2003 jeho spolustraníky připravilo stranu o pel mravní bezúhonnosti na dlouhá léta a podlostí se příliš neliší od "popravy" Mirka Topolánka. A ke všemu při pádu Jiřího Paroubka byl nablízku stejný Jan Kubice, který je členem vlády znemožněného Petra Nečase.

Sociální demokraté si ani nemají co vyčítat s Milošem Zemanem, který zcela bezohledně využívá možnosti dané pádem Nečasovy vlády k rozšíření svého mocenského rajonu: při "sestřelení" Topolánkovy vlády v polovině úspěšného českého předsednictví Evropské unie se chovali se stejnou bezohledností vůči zájmům státu a ani jim nemusela nahrát "parta policejních plukovníků a podplukovníků".

Zdánlivě jednoduchá rovnice, podle které současné problémy vládní koalice a zejména ODS nutně přinesou zářivé volební vítězství ČSSD, po němž se česká kotlina změní v pozemský ráj, nemusí mít očekávané kladné řešení.

Za těchto okolností jsou ovšem náklady na mimořádné volby pochybnou investicí s nezajištěnou návratností. Dovedení země k řádným volbám mírně rekonstruovanou koaliční vládou Miroslavy Němcové by bylo úspornějším řešením.

Tím nejhorším, co nás může potkat, je "zákopová" válka mezi poslanci a prezidentem, která vypukne, pokud sněmovna ani nedá důvěru vládě loutek Miloše Zemana, ani se nerozpustí. Miloš Zeman pak může nechat vládnout vládu v demisi libovolně dlouho, popřípadě ji po čase nahradit stejně beznadějným druhým pokusem. Zásluhou snahy Miloše Zemana změnit ústavní zvyklosti a neochoty poslanců mu ustoupit by v takovém případě nastalo faktické částečné bezvládí, které by trvalo až do řádných voleb. Bohužel nelze vyloučit naplnění takového scénáře, neboť blaho země není tak důležité jako ješitnost mocných.

Celá situace dokazuje, že naše "věrchuška" se zcela odtrhla od občanů a hraje si své hry na přetahovanou o moc bez ohledu na ty, kteří to zaplatí, a nestarajíc se o cenu. Země proto potřebuje zásadní obměnu vládnoucí garnitury. Obávám se ale, že ta je zatím v nedohlednu. Nicméně je zásluhou Miloše Zemana, že vybočením z ústavních zvyklostí uvolnil kamínek, který se bude kutálet po svahu tak dlouho, až spustí lavinu.