Velký bratr tě sleduje. Už od ledna 2016. Tou dobou totiž ministerstvo financí nejspíše začne s on-line kontrolou tržeb všech obchodníků a podnikatelů, kteří přijímají platby v hotovosti, kartou či třeba stravenkami. Úplně každá transakce bude tedy zaznamenána v centrálním mozku lidst… pardon, v centru elektronické evidence tržeb Finanční správy ČR.

Zajásali jistě prodejci tabletů a chytrých telefonů. Úplně každý podnikatel si totiž bude muset takový přístroj pořídit, aby se do systému elektronické evidence tržeb mohl přihlásit.

Já ale moc nejásám. Před volbami jsme slýchali spoustu náramně hezkých řečí o tom, jak se všichni budeme mít skvěle, jak budeme prosperovat a vzkvétat – stačí přitom vlastně jen zlepšit výběr daní a zalátat černé díry veřejných rozpočtů. Chápal jsem to tak, že by to měl být konečně stát, který začne jednat úsporně a hospodárně. Bez plýtvání, bez černých děr. Padni, komu padni. Bez nesmyslných výdajů.

Bohužel, návrhy, jako je ten o on-line kontrole podnikatelů, mě přesvědčují o tom, že stát, pokud s hospodárností vůbec kdy začne, se nejdříve pořádně poohlédne jinde. Stále má evidentně za to, že v kapsách podnikatelů a živnostníků se to zlaťáky jenom hemží. Tato představa politiků zřejmě vychází z jejich vlastní zkušenosti. S jakými podnikateli se totiž politici nejčastěji dostávají do kontaktu? Jsou to samozřejmě takzvaní „političtí podnikatelé“. Tedy lidé, kteří nic nevyrábějí, kteří vám ani nevymalují byt ani neopraví auto, dokonce vás ani neostříhají. Žádné hmatatelné hodnoty neprodukují. Prostě jen kšeftují s informacemi. Často však jen s informacemi toho typu, Jakou špínu na koho vědí a jak by se dal ten či onen přitlačit do kouta – a jak se pak napojit a vysát ten či onen veřejný penězovod. Říkat těmto lidem podnikatelé je značně nadnesené, ovšem už se to vžilo, byť občas někdy alespoň s tím přídavným jménem „političtí“. Nevytvářejí žádné hodnoty, jenom je vysávají. Do své kapsy.

Tihle „političtí podnikatelé“ se mají zpravidla hodně dobře, jsou majetní, chodí v drahých oblecích, jedí vybrané pokrmy, vedle sebe mívají půvabnou mladou ženu (což neznamená manželku) a nesedli by do auta pod dva miliony. Tihle lidé pak formují představu politika o běžném podnikateli.

Jenže běžný podnikatel a živnostník nevečeří v luxusních restauracích a nejezdí do Karibiku. Je rád, když má dovolenou v Chorvatsku. S politiky se nevídá. Politika totiž nezajímá. Politik jej nepotřebuje. Nemá ty správné informace, které by šlo „zobchodovat“, nezná tu správnou „špínu“ na jiné. „Jenom“ opravuje auta, spravuje pračky nebo peče housky. Ano, i politikovi se občas rozbije vůz, porouchá pračka nebo dostane chuť na chutné pečivo. Má však své lidi – asistenty a jiné poskoky – na to, aby mu opravu či nákup zařídili. A on mezitím může na oběd s „politickým podnikatelem“.

V politických kruzích tak zdomácněla představa, že kdykoli je třeba zvýšit příjmy státní kasy, lze sáhnout pro zlaťáky do bezedné podnikatelovy kapsy. Problém tkví v tom, že celá řada drobných automechaniků, opravářů praček nebo pekařů v kapse žádné zlaťáky nemá. Jsou rádi, když tak tak vyjdou. A když „utáhnou“ tu dovolenou v Chorvatsku, je to velký úspěch.

Pro některé z nich může být zátěží i pořízení nového tabletu nebo chytrého telefonu, jejichž prostřednictvím se budou muset zanedlouho napojovat do centra elektronické evidence tržeb. Velký bratr je bude sledovat zase o něco bedlivěji. I to by se snad dalo pochopit – rozhodně, ruku na srdce, zdaleka ne všichni podnikatelé odvádějí eráru to, co mají. Dalo by se to tedy pochopit, kdyby se ovšem ten Velký bratr, rozuměj vláda, nejprve zametl před svým prahem, zlepšil své hospodaření a snížil plýtvání na únosnou míru. Jenže to se stále neděje. A bohužel, zdá se, že jen tak dít nebude. Ohrozilo by to totiž výnosy „politických podnikatelů“. Ohrozilo by to tedy byznys lidí, „kšeftařů se špínou“, díky nimž je celá řada politiků tam, kde je.

Autor je generální ředitel a předseda představenstva Ekospol a.s.