Osvojit si umění propagandy chce dvě věci, které nemá každý. Intelekt a silný žaludek. Když to pak vyjde, dělá se volební kampaň jedna radost. Ukázkou jsou poslední volební stránky ČSSD, na nichž Jiří Paroubek bojuje za zachování stravenek a režijních jízdenek proti Eduardu Janotovi, který by rád pokračoval v práci na daňovém zákonu, připravovaném už Miroslavem Kalouskem.

Jeho podstatou je zrušení různých daňových úlev pro podnik na benefity zaměstnancům a jejich převedení do úlevy na dani přímo pro zaměstnance. Zákon v připravované podobě je rozpočtově neutrální, takže nikdo o nic nepřijde a stát na nikom nevydělá. Jen se zjednoduší daňový systém a odstraní se nespravedlnost mezi zaměstnanci, jimž zaměstnavatel přispívá na stravenky více, málo, nebo nic, případně místo stravenek poskytuje závodní stravování.

S touhle racionální a pochopitelnou myšlenkou samozřejmě nelze vybojovat žádné politické body. Navíc je pravděpodobné, že vláda takový návrh nakonec ani do Sněmovny nepředloží, protože bojuje o mnoho dalších záležitostí, které vyžadují silnou politickou podporu, kterou dnes nebude možné ve Sněmovně získat.

A tak se bojuje proti „zrušení stravenek“. O tom, že místo barevných papírků, na jejichž vydávání vydělávají obskurní zahraniční firmy bez velké námahy miliardové zisky, by lidé dostali skutečné peníze „na dřevo“, se v Paroubkově inzertním článku nepíše ani slovo. A hranice mezi poloviční pravdou a stoprocentní lží je tak hravě překonána. Je to samozřejmě inzertní článek a tam si socialisté mohou psát co chtějí.

Ale i reklama má svá pravidla a lež je v nich zakázána. Možná by se propagandistickými výroky za hranicí pravdy v předvolební reklamě měla zabývat i Rada pro reklamu, která občas neetické inzeráty zarazí.

Pravda z druhé strany I když pravda to má někdy těžké a z každé strany je vidět jinak. Jako například v případě vývoje ekonomiky v Německu, kde se v září, jako snad v jediné zemi Evropy, snížila nezaměstnanost. Může za to patrně z nemalé části tzv. kurzarbeit neboli zkrácená pracovní doba, kdy stát platí za zaměstnance podniků v potížích šest měsíců polovinu sociálního pojištění a po šesti měsících pojištění celé. Vláda se tímto svým protikrizovým vynálezem chlubí, ale daňové poplatníky to vyjde na nějakých deset miliard eur. I tak je to prý výhodnější než platit podpory v nezaměstnanosti.

Tak z tohohle pohledu to je zajímavá inspirace i pro Česko, kde se k německému vynálezu hlásí nejen ČSSD, ale i ODS.

Leč existuje i pohled z druhé strany, který dokazuje, že je to po šrotovném druhý fatální omyl německé hospodářské politiky. Němečtí zaměstnavatelé upozorňují, že tak rostou náklady na jednotku produkce, protože firma udržuje zaměstnance i výrobní provozy, pro něž nemá využití a které nic neprodukují.

A to je zcela v logice ekonomie. Nic v životě není zadarmo a tahle státní politika si tak vybírá daň v konkurenceschopnosti německých firem. Kurzarbeit vede, tak jako naprostá většina státních zásahů do fungování trhu, jednoznačně ke zhoršení rentability firem.

Ty si v budoucnu budou mnohem hůře půjčovat od bank, protože úvěrář, který se podívá do knih, bude zděšen, jak se firma za pár měsíců zhoršila. Šance na přežití i na investici do nového, zajímavého projektu bude nižší. A nakonec ti lidé stejně skončí na dlažbě.

Vláda tak tímto nákladným nástrojem jenom dočasně konzervuje strukturu ekonomiky. A tu je přitom třeba radikálně a co nejrychleji změnit. Kdyby totiž nebylo třeba změny, nebyla by ani současná krize.

MfD, 12.10.2009