Vlčkovy problémy nebyly nikterak čerstvé. Pouze je někdo příhodně před volbami přihřál. Byl zkrátka vybrán nejslabší článek oranžového týmu a na něj zaměřena veškerá pozornost. Pokud by ale měl některý z rádoby investigativních novinářů dojem, že se po kauze Topolánek znovu ukázalo, jak snadné je sejmout špičkového politika, měl by si dopřát studenou sprchu. Žurnalistická obec totiž zpravidla pracuje s polotovary, jejichž dodavatelem může být leckdo, ovšem není skoro pochyb, že výrobny mívají totožnou adresu s partajními volebními štáby či institucemi specializovanými na vedení nelítostných ideologických válek.

Takto třeba aktuálně vypluly na povrch údajné skvrny na osobnosti senátora Dienstbiera, a to necelý týden poté, co v horní parlamentní komoře tvrdě kritizoval radikály z Ústavu pro studium totalitních režimů a opětovně protestoval proti legitimizaci drbů ze svazků někdejší Státní bezpečnosti. Že jde o pouhou shodu okolností, si může myslet jen naprostý naivka. Naopak se ukazuje, že politický boj se zostřuje a atmosféra ve společnosti houstne.

Druhý rozměr aféry Miloslava Vlčka je také dobře známý. Předvedl se nám vystresovaný ústavní činitel soustavně se zaplétající do vlastních slov. Nelze si nevzpomenout na Stanislava Grosse a jeho kostrbaté vysvětlování, z čeho že financoval barrandovský byt. Gross byl předsedou vlády, Vlček předsedou Sněmovny. Oba dokumentovali svoji politickou a trochu možná i lidskou nezralost. Jinak by buď dokázali rozptýlit všechny otazníky, nebo včas odejít. Vzpomínky na Grossovu blamáž přiměly k rychlé akci aspoň vedení sociální demokracie, takže je dost pravděpodobné, že tento příběh volební preference nijak zvlášť neovlivní.

Do třetice pak není ničím novým zjištění, jak nezodpovědně se ve Sněmovně porcuje medvěd, aneb jak jsou rozdělovány jednorázové dotace ze státního rozpočtu. Stačí se obrátit na vlivného poslance či nejlépe přímo člena rozpočtového výboru a požádat jej o pomoc, nejčastěji formou písemného doporučení. Někdo to udělá z vrozené dobroty, jiný s vidinou jisté kompenzace. Kontrola, jak bylo s přidělenou dotací ve skutečnosti naloženo, obvykle skřípe. Poslanci se tváří, že jejich úloha skončila, a ani kapacita ministerstva financí není nafukovací. Hospodářské noviny přitom již počátkem roku doložily, jak často je žádáno o dotace na veřejně prospěšné projekty, ze kterých se nakonec vyklube jen malá domů nejrůznějším podnikatelům propojeným s těmi či oněmi zákonodárci.

Pochybný je už samotný zvyk početné skupiny poslanců směřovat peníze ze státního rozpočtu do svých volebních obvodů – na hřiště, sportovní jednoty, kostely či aquaparky. Hanácká obec Konice nemá kanalizaci, zato však drahé vyhřívané fotbalové hřiště, které by i extraligová Bohemka mohla závidět. To vše zásluhou Miloslava Vlčka. Stalo se smutným zvykem, že poslanci více než o formování celostátní politiky dbají o těsnou spolupráci s vlastním regionem. A když šlape, mají znovuzvolení prakticky jisté. Potom se může také stát, že do čela Sněmovny usedne člověk, který s potem na čele zapírá vlastního poradce a milión spoří do papírového pytlíku, aby jej pak mohl coby půjčku vrátit bývalému asistentovi. Nemluvě o legendárních Vlčkových výrocích, které jen dokreslovaly, jak je mu vrcholová politika vzdálena. V jednom z posledních například označil zesnulého polského prezidenta Kaczynského za spoluzakladatele demokracie v Evropě.

Kdybychom měli hodnotit počínání Miloslava Vlčka coby předsedy Sněmovny komplexně, museli bychom zmínit i světlejší stránky. Dejme tomu jeho úsilí o parlamentní pořádek a disciplínu, o technické zabezpečení Sněmovny nebo bohaté kontakty s městy, obcemi a občanskými sdruženími. Zjednodušeně by se dalo říci, že Vlček se snažil Sněmovnu odizolovat a zcivilnět.

Naprosto logicky ale na sebe více pozornosti přitahují problémy, které byly Vlčkovými peripetiemi nasvíceny. Dokud se nezmění způsob práce zákonodárců, dokud nepocítí větší zodpovědnost za své skutky a dokud se nenaučí podávat profesionální výkony, budou dále kritizováni, vysmíváni a konfrontováni s klesající důvěrou občanů. Tvrzení, že v parlamentu se jen zrcadlí naše společnost, je výmluvou. Poslance a senátory si volíme v očekávání, že jsou pro zastupitelskou práci uzpůsobeni lépe než my, co nikam nekandidujeme. A pokud se prokáže nedostatek soudnosti těch, co se nechají na kandidátní listiny zapsat, mělo by být spolehnutí alespoň na jednotlivá stranická vedení. Dvě stě osmdesát jedna zákonodárců je totiž jejich vizitkou.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6