Veřejnost oprávněně projevuje rostoucí nespokojenost s úrovní vládnutí. Ztrácí důvěru v zavedené politické strany, které zjevně neznají recept na vyvedení země ze současných hospodářských potíží, jenž by se obešel bez bolestivých zásahů do životní úrovně zejména sociálně slabších vrstev. Obě "vedoucí" strany jsou zatíženy korupčními skandály z minulosti i současnosti, což snižuje jejich důvěryhodnost. Na pozadí zpráv o rozsahu privatizačních loupeží národního bohatství a parazitování různých šizuňků na veřejných rozpočtech v minulosti i přítomnosti vyvolávají úsporná opatření vlády pobouření zejména těch, po nichž se žádá utahování opasků. Zdá se, že polistopadová "nová národní fronta" tradičních politických stran vyčerpala možnosti obnovy sil a spěje k úpadku. Za její chátrající fasádou se stále zřetelněji vynořuje skrytá tvář politického systému: podřizování politiky a ovlivňování státní správy soukromými zájmy velkého byznysu prostřednictvím zástupů vlivných lobbistů.

Přirozenou reakcí je vznik nových politických stran, jež většinou přinášejí změnu jen zdánlivě, neboť v nich hledají uplatnění "recyklovaní" lidé, kteří již neuspěli jinde. Jejich životnost na parlamentní půdě byla až dosud krátká, pokud na ni vůbec pronikli. Sládkovi Republikáni zmizeli tak rychle, jak rychle se vynořili, stejně tak Unie svobody. Zelení se záhy stali podezřelými z podpory zájmů příjemců ekologických zakázek a zřizovatelů souvisejících průmyslových zařízení. Zatím poměrně pevné postavení má TOP 09, která do značné míry programově a personálně navazuje na tradice KDU-ČSL, takže tak úplně nová nakonec není. Není ale na scéně dost dlouho na to, aby bylo jisté, že má vyhráno.

V daných poměrech myšlenka založení pragmatické, neideologické strany, usilující o správný výkon státní správy a její ochranu před korupčními vlivy zní lákavě a byla příčinou celkem nečekaného proniknutí strany Věci veřejné do Poslanecké sněmovny. Trvalost úspěchu projektu ovšem závisí nejen na tom, kdo a jak jej provádí, ale také na jeho přijetí okolím. Nevrlá reakce ostatních politických stran na úspěšný start "véček" dokazuje, že jsou vnímáni jako nežádoucí konkurence ohrožující zájmy loutkovodičů viditelných části novodobé "národní fronty".

Naděje strany na přežití se stále zmenšují. Ze všeho nejvíce jí škodí politická nezralost, nezkušenost, naivita, až dobrodružnost činovnického sboru, spojená s názorovou rozvolněností členské základny. Její důvěryhodnost ničí jak nezpůsobilost udržet dobyté pozice, tak opakování předstírání síly, většinou spojeného s hrozbou odchodu z vlády, za jejíž stažení strana dostává od koaličních partnerů "výpalné" buď velmi malé, nebo žádné. Přes chatrnost svého postavení je strana opakovaně vystavována skandalizačním nájezdům na její důvěryhodnost.

Novinkou obecného významu je použití vyprovokovaného trestního řízení proti obžalovaným Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi jako základny pro mediální lynčování strany. Historicky to je první proces tohoto druhu v polistopadové České republice a jeho význam spočívá v tom, že vznikl precedens, který může v budoucnu posloužit jako vzor pro útok na kteroukoli politickou stranu.

Provází jej zvláštní náhoda, která působí dojmem prokletí budovy: před několika lety se zde odehrálo jiné řízení spojené s nelítostnou štvanicí na účastníky odsouzené bulvárem k symbolickému ukamenování dříve, než soudce zahájil první veřejné zasedání. Mám na mysli slavný proces soudce Vojtěcha Cepla ml., v němž se sedm žalobců bránilo proti zlolajnosti exprokurátorky Marie Benešové. Někteří pod tlakem žalobu raději vzdali. Ti, kteří vydrželi, nakonec pravomocně uspěli, ale nebylo jim to nic platné: šrámy na jejich pověsti se nikdy zcela nezhojily, morální újma nevyšuměla.

V současném procesu žaluje stát poslance Víta Bártu pro přečin uplácení a pro přečin přijetí úplatku jeho kolegu Jaroslava Škárku, jenž je současně jedním z oznamovatelů údajného Bártova nezákonného jednání. Žalobkyně pro oba žádá podmíněné tresty, takže z tohoto hlediska jde o bagatelní záležitost.

Rozsudek bude vynesen tento týden. Není důležité, zda soud vyhoví obžalobě či zda obžalované zprostí. Stane se ale přelomovým, dá-li žalobkyni za pravdu v názoru, že stát má právo nástroji trestního práva zasahovat do vnitřního života politických stran. V tom případě se rázem dostaneme na hranici propasti totality, neboť vládnoucí strany budou vystaveny svodům k používání této cesty k likvidaci opozice.

Proces, jehož jsme svědky, poskytuje vzor, jak zneužít možností soudního řízení k veřejné politické popravě nežádoucího vetřelce v ustáleném systému. Jistě se uvnitř cílové strany vždy najde jeden, dva nebo více špinavců, kteří vyprovokují podezření na trestnou činnost někoho z čelných představitelů. Dostane-li se věc k soudu, řízení se stane představením, v němž bude veřejnost prostřednictvím médií sledovat pitvu vnitřností obětované strany zaživa – se všemi myslitelnými zápornými důsledky pro její přitažlivost pro voliče.

Takto skutečně probíhá zmíněné řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5. Trestní stíhání proti Vítu Bártovi vypuklo na základě provokace, jejíž nositelé přijali jeho soukromé peníze a oznámili je jako úplatek. Jaroslav Škárka se stal obětí své nešikovnosti, protože podržel peníze déle, než bylo zdrávo, a byl proto obviněn z přijetí úplatku. Kristýna Kočí je sice přihlásila ještě později než on, ale nestranné (sic!) orgány to velkoryse přehlédly a dokonce jí přiznaly postavení poškozené s nárokem na odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši pěti tisíc korun českých. Jaroslav Škárka tak získal skvělou možnost z postavení obžalovaného se seznamovat s obsahem trestního spisu a k potěše bulváru veřejně napadat vnitřní poměry ve straně Věci veřejné a Víta Bártu osobně. Kristýna Kočí získala aspoň právo k nahlížení do spisu a stala se středem pozornosti novinářů. Po přípravném řízení, prováděném policií, došlo na dokazování a vyhodnocení důkazů před soudem. Z padesáti hodin soudního jednání, během něhož v soudní síni vystoupilo 42 svědků, se skutkové podstaty týkal jen nepatrný zlomek. Hlavním námětem bylo obnažení poměrů ve straně Věci veřejné a údajné nepřístojnosti Víta Bárty. Jaroslav Škárka se v podstatě ani nehájil. Usmíval se spokojeně na svět, jako by mu nehrozilo odsouzení, a škodil "véčkům" a Vítu Bártovi, jak nejlépe uměl. Nakonec vyhlásil nad stranou verdikt: se svou politickou nezkušeností neměla v politice co dělat.

Poučné je i odhalení praktik, používaných záškodníky k ostouzení dnešních nic netušících přátel – zítřejších obětí. Možností je jistě více, ale zde se osvědčilo používání utajených odposlechů, jichž bylo šest. Bulvár a političtí nepřátelé "véček" o nich mluví jako o "véčkařských" odposleších, viníce stranu, že zanesla tyto praktiky do politiky. Ve skutečnosti jsou pouze důkazem pokleslosti provokatérů a lidí jim blízkých, kteří stranou pouze prošli a nyní se snaží ji zničit. Byli důkladní: Kristýna Kočí nahrála i svou návštěvu na toaletě a Jaroslav Škárka předestřel nesprávně datovaný videozáznam jako falešný důkaz. Skutkově žádný důkaz o poskytnutí úplatku nepřinášejí.

Vedlejším produktem bylo odkrytí způsobu, jakým vládne ODS: ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil s plzeňským "kmotrem" ODS Romanem Jurečkem navštívili tehdejšího ministra dopravy, obžalovaného Víta Bártu, aby mu vysvětlili, že případné jmenování bývalého primátora Plzně Pavla Rödla ředitelem Ředitelství silnic a dálnic v Plzni by mělo neblahý vliv na vnitrokoaliční vztahy. Něco podobného jsem zažil na vlastní kůži v r. 1974, jen s tím rozdílem, že intervenoval vedoucí tajemník OV KSČ. Tehdy byla klíčem k úspěchu "rudá knížka", dnes je to poddanství k jiné "vedoucí straně", jejíž činitelé si osobují podobné právo zasahovat do lidských osudů jako jejich totalitní předchůdci. Dnes je ovšem všecko jinak, neboť tehdy jsme žili v totalitě, dnes v demokratickém právním Absurdistánu.

Způsobem provedení se toto řízení stejně jako kdysi Ceplův proces jeví jako novátorské překročení nepřekročitelné zdi mezi nezávislým soudnictvím a prostorem politických pletich. Nic nenutilo soud, aby strpěl obšírné objasňování způsobu jednání Víta Bárty uvnitř strany a rozhodovacích procesů stranických orgánů. Cestu politického aktivismu si zvolil sám ve jménu nezávislosti moci soudní.