Vláda tento týden schválila tzv. Strategii +1. Jejím cílem je „zvýšit zastoupení žen (případně mužů) na dané úrovni vedení o jednu (případně jednoho) během jednoho roku, a to v případě, že zastoupení žen či mužů na této úrovni vedení nedosahuje alespoň 40 %.“ Opatření se má týkat ústředních orgánů státní správy a firem s většinovou majetkovou účastí státu.

Ministři se tím rozhodli podpořit systém státní diskriminace na základě pohlaví. I pozitivní diskriminace je totiž diskriminací. Rozhodnutí o nabízení a poptávání práce se vždy řídila ekonomickou logikou. O tom, že do těchto rozhodnutí vstupují, mimo jiného, faktory jako pohlaví, nemůže být sporu. Právě proto, že mají nakonec vždy nějaké své ekonomické vyjádření či opodstatnění. Všechna tato původně ekonomicky racionální rozhodování mají nyní ustoupit snahám sociálně inženýrsky a uměle proměnit naši společnost pod vlajkami extrémních levicových doktrín genderismu, radikálního fenimismu apod. Motivem všech těchto snah ale není stejná startovací čára pro všechny, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale stejný výsledek v cíli.

Podle tiskové zprávy k další Dienstbierově iniciativě – „Akčnímu plánu pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích“ - ženy tvoří 56 % všech studentů vysokých škol, ale 61 % jejich absolventů. Jde-li Dienstbierovi skutečně egalitářsky o rovnost výsledků, měl by i na tuto diskriminaci, kterou jeho zpráva uvádí jako jeden z argumentů svědčících o kvalifikaci žen a jejím nedocenění zaměstnavateli, zaměřit svou pozornost.

Ministr Dienstbier by měl jít příkladem a své místo na vládě zrušit. Tím naroste váha žen ve vládě, aniž by k tomu bylo třeba nové ministryně.