Vznik koalice ČSSD, KSČM a Dělnické strany sociální spravedlnosti v severočeském Duchcově nebyla náhoda. Nevíme, proč levicové partaje zvolily za partnera právě nahnědlé dělníky, když měly po ruce další čtyři neradikální subjekty. Jisté ale je, že xenofobie, nacionalismus a anticiganismus prorůstají kompletním politickým spektrem.

Duchcovský starosta Šimbera nenašel ve stanovách DSSS nic závadného, proto se kvůli uzavřené koalici ani nezačervená. Krajský výkonný výbor ČSSD zase prostudoval koaliční smlouvu – a na jejím základě Šimberovu volbu posvětil. Přídavkem jsme slyšeli, že se jedná o otevření diskuse nad palčivými tématy, která je třeba řešit celostátně. Patří k nim zejména nezaměstnanost, bezpečnost na ulicích a tzv. romská otázka.

Copak se ale o tomto všem dávno nediskutuje? Ústečtí sociální demokraté měli už spoustu příležitostí předložit – se znalostí situace v terénu – svoje recepty. Nebo jsou snad totožné s recepty DSSS, jejíž lídři pořádají protiromské pochody, verbálně štvou proti menšinám a před soudem jsou jako doma?

Oranžovým na severu, kteří se neváhali postavit ani vzkazu pražského stranického grémia, aby byla duchcovská organizace ČSSD zrušena, nejde ani teorie, ani praxe. Nevědí, že politickou stranu nedefinují jen stanovy a program, ale i působení na veřejnosti (její i jejích vůdců), a nedochází jim, v čem se liší cíle ČSSD a DSSD. Sociální demokraté jsou oporou demokratického systému a pracují na rozšiřování práv a svobod. Extrémní pravice jde systému po krku a vějíř práv a svobod má tendenci uzavírat.

Všechny tyto úvahy už mediálním prostorem proběhly. Je zde ale zřejmý důvod, proč se k nim vracet. Duchcov je jen jeden, ale ČSSD vládne na radnicích napříč republikou. Naštěstí bez „dělníků“, což ale jen nepatrně snižuje riziko, že se záměry, které by mohly i „dělníkům“ konvenovat. Není totiž nic snazšího než naskočit na averzi podstatné části společnosti vůči bezdomovcům, Romům, narkomanům, sociálně vyloučeným…

Ostatně kategorie „sociálně vyloučený“ je zcela otevřená – a za jistých okolností do ní může spadnout penzista, matka samoživitelka, dlouhodobě nezaměstnaný otec rodiny, člověk fyzicky či duševně handicapovaný…

Další skupinou, na níž hledíme skrz prsty, pak jsou přistěhovalci. Sotva jsme se sžili s Číňany a Vietnamci, musíme vstřebávat příliv Ukrajinců a zvykat si na vyhlídku uprchlíků z arabských zemích či Afriky. Málo platné, že jich nejspíš nebudou davy. Už jenom to vědomí narušení etnické homogenity naší pospolitosti dělá smutné divy.

Nepochybně to vědí i politici slinící prsty. Proto, když se v Evropské unii zrodí plán na společnou imigrační politiku, která by odlehčila „nárazovým zemím“ na jihu kontinentu, jsme najednou ve střehu. Ještě horší vidina, než že bychom museli penězi přispívat do nějakého společného fondu, je určení povinné kvóty pro absorbování utečenců. Jako první by dorazili syrští.

A kdo se jako první postaví na odpor? Sociálně demokratický ministr vnitra. Tedy, abychom byli spravedliví, Milan Chovanec v první reakci „jen“ nadhodil možnost referenda o přijetí Syřanů. I mnozí lidé na levici mu zatleskali. A na námitky, že se nechovají zrovna solidárně, začali pojem „solidarita“ vykládat velmi úzce, v národním rámci. A co třeba „humanita“, kterou si spojujeme zejména s odkazem Tomáše G. Masaryka? Zřejmě ani ona není na vrcholu popularity. Přitom na lidové hlasování o uprchlících by mohl navázat plebiscit o daních, Romech, trestu smrti…

Nápad s referendem byl pohřben – ale jen díky tomu, že se před Českou republikou otevřela jiná ústupová strategie: naplnit uprchlickou kvótu občany Ukrajiny - volyňskými Čechy. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Pomůžeme, ale „svým“, od nichž žádné riziko nehrozí. Ostatně repatriaci volyňských Čechů dláždí prezident Zeman cestu už měsíce.

Všechno dopadne hezky česky. Humánnost a solidaritu si odškrtneme. Nacionalismus a xenofobii zasypeme pískem a do něj pro jistotu strčíme i své pštrosí hlavy. Přinejmenším do chvíle, než zase nějaká rádoby demokratická strana pohorší média koalicí s nácíčky a fašounky. Jako by snad také nebyli „naši“, „čeští“, „vlastenečtí“…