Návštěva Miloše Zemana ve sněmovně působila jako svého druhu retro. Doporučil zákon o majetkových přiznáních, která musí předložit každý bohatý člověk, pokud ho o to požádá finanční úředník. Ten pak má právo předložené údaje překontrolovat. 

Zemanovo vystoupení se opíralo o argumenty, které byly evergreeny v nedávno minulých dobách. Připomnělo největší korupční skandály včetně lehkých topných olejů a tunelování bank, insolvenční mafii, kapříky, krabice od vína, přišla řeč i na skutečnou italskou mafii. Vzbuzovalo to dojem, že pomocí zákona o majetkových přiznáních bude možné všechny tyto staré korupční případy postihnout a majetek získaný miliardovými podvody zabavit.

Prezident Zeman se také přiznal, že on sám se snažil ve sněmovně dvakrát obdobný zákon prosadit, nikdy mu to však nevyšlo. Kvůli této prezidentské nostalgii by bylo jen dobře, kdyby zákon sněmovnou i Senátem hladce prošel.

Dojem retro zážitku při probíhající schůzi však není jen v prezidentově vystoupení. Zasáhnout proti mafiím a vůbec všemu možnému nebezpečí, které nás v běžném životě obklopuje a před kterým nás napříště bude stát chránit, slibují i další normy z programu sněmovny. Například přestupkový zákon žádá, aby celní i finanční úředníci dostali možnost nahlížet do rejstříku přestupků a zkontrolovat minulost každého z občanů.

K poslancům konečně dospěl zákon o online pokladnách, který dohlédne na to, jestli živnostníci přiznávají a zdaňují všechny své tržby, na programu je zákon zakazující kouření ve všech restauracích a také jiná norma nařizující chodcům, aby nosili reflexní vesty, pokud vstoupí na ulici mimo chodník a značený přechod. Návrat do minulosti tedy není určen vzpomínkou na mafiánský folklór, který svého času pěstovala většina veřejnosti i médií, ale řadou zákonů, které přidávají byrokracii další možnost kontrolovat život občanů.

Představme si, kolik úředníků by se uživilo na tom, kdyby byl některý z občanů přistižen, jak vychází se zapálenou cigaretou z restaurace na ulici mimo přechod a ještě bez účtenky za pivo.

Jde vlastně o návrat před listopad 1989, kdy autoritářský stát důsledně dohlížel na všechny občany, jestli plní všechny své povinnosti a jestli naopak nedělají něco, co je zakázáno. Dříve to bylo možné znevolněným občanům nadiktovat, dnes se jaksi předpokládá, že si něco velmi podobného necháme líbit od lidí, které platíme z vlastních daní.

Samotný zákon o majetkových přiznáních není nějak dramaticky přísný, což se třeba nedá říci o elektronických pokladnách, zákazu kouření nebo kontrole chodců. Všechny zmíněné normy se však shodují v jednom parametru: i když dávají prostor k úřednické svévoli, na poměrech ve společnosti nic nezmění. Kouřit se nebude v hospodách, ale před hospodami nebo v soukromých klubech, úplatky se budou posílat na zahraniční konta, online pokladny budou stále rozbité, a tak dále.

Možná ani neexistuje praktický účel současného byrokratického tažení, třeba všechno stojí na nostalgii po minulém režimu, který je však bohužel, vlastně bohudíky dávno pryč a žádným zákonem vrátit nepůjde.

Prezident má právo na velkolepá protimafiánská gesta, nabízí se však otázka, jestli sněmovna neztrácí zbytečně čas a jestli by neměla dělat něco užitečnějšího.