POLITIKA: Slalom Jiřího Paroubka
Vzpomeňme, že pan Paroubek přišel ke svému premiérskému křeslu bez vlastního přičinění – po pádu Stanislava Grosse neměla sociální demokracie nikoho na post předsedy vlády (ani strany), a tak se do hry dostal někdejší normalizační aparátčík, člen kolaborantské Československé strany socialistické Jiří Paroubek. V premiérském křesle se choval kupodivu poměrně rozumně, dokonce neměl nic ani proti americkému radaru, nicméně ve Strakově akademii se mu zalíbilo natolik, že si ve chvíli, kdy byl přesvědčen o vítězství koalice ČSSD-KSČM neodpustil pronést vítězný „únorový“ projev. Nakonec prohrál, ale porážku nesl tak těžce, že ještě několik měsíců po volbách blokoval sestavení nové vlády a jeho přičiněním později nezískala první Topolánkova vláda ve sněmovně důvěru.
Mirku Topolánkovi se podařilo ujmout se vlády s plnohodnotným mandátem až na druhý pokus, ovšem Paroubek neustával ve svých pokusech o její potopení. Nakonec se mu vládu svrhnout podařilo – bez pomoci odpadlických poslanců ODS, kteří mají kupodivu velmi blízko k Hradu, by se ale neobešel. Jenže pádem vlády si příliš nepomohl, snesla se na něj mohutná vlna kritiky za to, že tak učinil uprostřed úspěšného předsednictví EU, a naši zemi tak ukázal jako partnera, na kterého se nelze spolehnout (takové jednání mu jde ze všeho nejlépe, viz kupříkladu radikální změna jeho postoje k americkému radaru). Že tím Českou republiku nesmírně poškodil, si ovšem pan Paroubek nepřipustil ani na chvíli a místo aby se pokusil o sestavení vlastní vlády, raději se dohodl s prezidentem a následně i s předsedou ODS na vládě úřednické.
Předseda ČSSD v podstatě celou dobu od voleb v roce 2006 prováděl permanentní předvolební kampaň, takže mu dohoda na předčasných volbách přišla nesmírně vhod. Bylo mu jasné, že jeho destruktivní styl nemůže přinášet volební preference navždy a chtěl zužitkovat svou momentální převahu co nejdřív.
Nakonec tedy došlo ke stanovení termínu předčasných voleb na začátek října a pan Paroubek začal kampaň stupňovat. Jenže ouha – poslanec Melčák, někdejší člen ČSSD, se obrátil na Ústavní soud a pro Paroubka vznikla nepěkná polízanice. Souhlasil s novelou Ústavy a s novým termínem voleb na začátek listopadu, ovšem se skřípěním zubů. Sice se ještě včera oháněl průzkumem, který potvrzoval náskok jeho strany před ODS, ale muselo mu být jasných několik věcí. Za měsíc se preference mohou povážlivě změnit a nálada lidu se může obrátit proti němu, zejména když vláda padla jeho vinou a volby se budou konat v blízkosti dvou výročí, pro naši společnost dost významných. Jednak je to 7. listopad, Velká říjnová socialistická revoluce, s tímto datem má spousta našich občanů dodnes spojené nepříjemné vzpomínky na komunistický režim (jistě by bylo zdůrazňováno, že Jiří Paroubek patřil k jeho oddaným stoupencům a že je pravděpodobná jeho opětovná povolební spolupráce s komunistickou stranou), jednak je to 17. listopad, kdy vláda bolševiků po jednačtyřiceti letech konečně padla. Listopadový termín tedy pro Paroubka skutečně tím nejvhodnějším nebyl. Nehledě na to, že stranická pokladna není bezedná, takže předvolební kampaň nelze platit donekonečna, navíc její efekt byl načasován na začátek října, v delším období by se zákonitě musela projevit únava z neustále se opakujících prázdných frází...
A tak se předseda sociální demokracie opět projevil jako korouhvička ve větru a otočil o 180 stupňů (všechny jeho obraty za posledních čtrnáct dnů pěkně shrnuly Lidové noviny). Dohody hodil pod stůl, nyní trvá na volbách v řádném termínu a balamutí veřejnost řečmi o odpovědnosti za státní rozpočet. Kdybychom to slyšeli od kteréhokoliv jiného politika, museli bychom jej pochválit, protože odložení voleb na řádný termín je totiž to nejrozumnější, co v době hospodářské krize může sněmovna udělat. Jenže Jiřímu Paroubkovi už nelze věřit ani slovo. Svým dosavadním chováním dokázal zcela jasně, že za jeho nynějším „státotvorným“ a „zodpovědným“ přístupem se nemůže skrývat nic než jen a jedině jeho osobní prospěch.
Vzhledem k tomu, že bezbřehá touha po moci je hlavním hybatelem všech činů Jiřího Paroubka, lze bez obav prohlásit, že předseda ČSSD nedělá nic jiného, než že kvůli osobním ambicím škodí této zemi na každém kroku. Bohužel, činí tak už přes čtyřicet let, od doby, kdy vstoupil do Československé strany socialistické...
Zvenčí to vypadá, že nad předsedou sociálních demokratů se stmívá. Kromě krajských voleb nezaznamenala jeho strana žádný výraznější úspěch. On i jeho způsob vystupování se přežil a plné zuby jej začínají mít nejen „obyčejní“ lidé, ale i řada jeho spolustraníků. Situace se pro něj stala o to vážnější, když Jan Fischer položil parlamentním stranám nůž na krk a prohlásil, že vláda zůstane jedině za podmínky, jestliže sněmovna schválí rozpočet se schodkem maximálně 170 miliard. V té chvíli totiž bude velkohubým slibům socialistických předáků konec. Paroubek už nebude mít na voliče žádnou vábničku v podobě slibovaných miliard. Nehledě na to, že sociální demokracii se v poslední době moc nedaří – poplatky zůstaly v nezměněné podobě a hejtmani přestávají mít kvůli jejich proplácení peníze na mnohem potřebnější projekty. Ke šrotovnému, dalšímu socialistickému předvolebnímu taháku, se už většina lidí otáčí zády vědoma si jeho bezúčelnosti. Třinácté důchody rovněž mizí v nedohlednu. Hrozba státního bankrotu vinou páně Paroubkovy rozhazovačné politiky se začíná mnoha občanům zdát stále reálnější.
A tak je docela možné, že Jiří Paroubek bude následovat Miloše Zemana. Ten kdysi po své porážce zmizel po anglicku z Pražského hradu, Paroubek by stejně tak mohl potichu zmizet z Lidového domu. Zda se bez ovací odebere na svou chalupu nebo do Bruselu, se dozvíme zanedlouho.
