Radujme se. Ti odborně nejzdatnější jedinci se vrhají do politiky a jejím prostřednictvím získávají možnost řídit stát. Ve vládě, na ministerstvech, v dozorčích radách podniků se státní účastí či v rozličných veřejných institucích. V Úřadu na ochranu hospodářských údajů například jeho předseda Igor Němec a inspektoři Daniel Rovan, Jana Rybínová a František Bartoš. Čerstvě k těmto vysloužilým politikům má přibýt i bývalý šéf Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček a exsenátorka Jiřina Rippelová.

Možná je ale všechno jinak a jásání je předčasné. Alternativní interpretace říká, že všechna hezká slova o odpovědném vládnutí a profesionalizaci veřejné správy, která slýcháme – pokolikáté už – například v souvislosti se schvalováním zákona o úřednících, jsou jen kouřovou clonou a cíl politický stran je přízemnější: zabezpečit své znavené členy, aby se nemuseli živit stejně jako jejich voliči. V tomto pojetí partaje nejsou subjekty chtějící prosadit své ideje a hodnoty v politické soutěži, nýbrž prachsprosté personální agentury.

Má takový Miloslav Vlček zapotřebí, aby znovu slýchal o kontroverzní dotaci pro harrachovské sportovní centrum nebo o miliónové půjčce, kterou – v rozporu se zákonem - vracel v hotovosti v papírovém pytlíku? Copak je málo práce pro vystudované zemědělské inženýry? Při troše soudnosti by si o sobě nemusel číst kruté soudy, jako ten o ubožákovi, který v pondělních Lidovkách vynesl Martin Zvěřina. Koneckonců, pokud jej má Lidový dům skutečně za očištěného z dřívějších kauz, nic mu nebrání stanout opět na kandidátní listině a hledat na Olomoucku podporu voličů pro návrat do Sněmovny.

Nebo snad jsme v ochraně osobních údajů tak daleko, že na místa inspektorů již není nutné hledat experty přes informační technologie, právníky či matematiky? Možná ale rozhodující politici ve svých slonovinových věžích žádného takového špičkového pracovníka daného oboru nikdy nepotkali…

Zbývá nám rok do voleb a je s podivem, jaké sebevražedné sklony politické strany předvádějí. Dosavadní neochota a neschopnost sociálních demokratů vysvětlit, zejména hlasitě protestujícím protikorupčním nevládním organizacím, v čem vyniká Vlčkova kvalifikace nad nestranickými odborníky, není první problém svého druhu. Před několika týdny zase neziskovky dopálila sociálnědemokratická poslankyně Vladimíra Lesenská, která na bizarní moskevské konferenci k potěše Putinovy administrativy naznačila, že tancují tak, jak pískají jejich zahraniční donátoři, a po návratu do Prahy na čtenáře novin spiklenecky pomrkávala, že přeci všichni dobře víme, jak to s těmi enviromentalisty a lidskoprávníky je.

Jenže s takovou se těžko získává společenská důvěra a zázemí pro budoucí realizaci politických programů. To přitom partajím schází jako pověstná sůl. Chtějí být masovými, oblíbenými, s širokým koaličním potenciálem – a místo toho mají hrstku členů, partnery nahánějí jen zákulisními kšefty a veřejnost na ně hledí skrz prsty, bezmála jako na parazity. Pamatujme ale, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Nedokáží-li etablované politické strany navazovat přirozená spojenectví s občanskou společností, mohou jednoho dne voliči přeběhnout do tábora populistů zaklínajících se profesionalitou a manažerským řízením. Opravdu dnešním mocným stojí těch pár trafik za to, aby oslabovali vyhlídky demokracie v souboji s technokracií?