Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg chce odejít z vlády, pokud předseda vlády nepodepíše "Pakt stability". Řekl to v pořadu OVM v neděli 4. 3. na ČT24. Slovenská dosluhující premiérka Radičová navíc sdělila, že Česko dostane kvůli nepodepsání "po papuli". Schwarzenberg dodal, že se Česko dostává na "periferii Evropy" a on nechce být ten, který tam Česko dovede. Stále ale věří, že premiér Petr Nečas "pochopí svou chybu" a nakonec pakt podepíše.

V této záležitosti mne napadají některé otázky, které Schwarzenberg nezodpovídá. Především se jedná o další významné předání pravomocí států, členů EU, do společné politiky unie. Jistě se může zdát, že je tento krok nutný. Má se tím evidentně zabránit tomu, aby členské státy ve svých rozpočtech nepodváděly podobně jako Řecko. Je to právě ale ona alarmující zkušenost s podváděním, která by nás měla naopak nutit přemýšlet, zda není na místě zcela jiné řešení, neméně radikální, a to přistiženého podvádějícího potrestat. Ve skutečnosti se poslední dva roky neděje nic jiného, než že se Unie, tažená tandemem Německa a Francie, snaží Řecko za jakoukoliv, i naprosto nerozumnou cenu v EU zachránit. Obvykle se argumentuje tím, že tím tyto státy sledují své vlastní cíle, protože právě německé a francouzské banky mají či měly velkou část dluhu Řecka. Osobně v tom vidím spíše otázku prestiže, která zřejmě z vnitropolitických důvodů nutí tandem Merkozy k tomuto konání.

Jestliže Schwarzenberg tvrdí, že Česko za posledních šest let od EU dostalo 180 miliard, neříká, že jsme za toto období těch samých 180 miliard korun do Bruselu poslali jako svůj členský příspěvek. To, že jsme v této chvíli "čistý příjemce", může být pravdou, ale pravda je i ta, že platíme hned, dostáváme pomalu. Utrácíme tyto tzv. bruselské peníze, tj. vlastně naše opatřené kolkem EU, za projekty, jejichž užitná hodnota je velmi sporná. Mám zejména na mysli tzv. měkké projekty, které mají vzdělávat. A už vůbec nemluvím o tom, že v českých podmínkách se bruselské peníze přeměnily na politikum. Nyní, kdy ovládá kraje ČSSD, se tak jejím prostřednictvím realizují projekty v režii této strany. O způsobech výběru těch správných projektů si nemusíme dělat žádné iluze.

Ten hlavní unfair postoj Karla Schwarzenberga je však někde zcela jinde. Premiér si v záležitosti podpisu či nepodpisu Paktu stability zcela jistě nemůže dělat, co chce on sám, ale to, co chce vláda. Pokud tedy hlasování ve vládě dopadne tak, že vláda jako celek bude souhlasit s touto smlouvou, Nečas ji prostě podepsat musí. Zatím to ale vypadá, že TOPka je ve vládě v této záležitosti osamocena.

A ČSSD, která na ODS ústy místopředsedy Lubomíra Zaorálka zle dorážela, by naopak měla být za nepodepsání paktu Nečasovi vděčná. Automaticky by tak totiž přišla o výhodu uplácení svých voličů rozpočty, které by Brusel podle Paktu stability neschválil. I když... i o tom lze s úspěchem polemizovat.